[Draco Malfoy] Myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí...

~ 8 ~

,,Pojďte sem někdo! Rychle prosím! Pomoc!" To bylo to poslední, co jsem slyšel. Krásný a sladký hlas, který patřil Terry. Bylo v něm ale slyšet utrpení a bezmoc. Chtěl jsem jí obejmout. Tak moc chtěl. Ale cítil jsem se jako svázaný. Nedokázal jsem se ani trošku pohnout. Ani o milimetr.
Bylo to jako dlouhá noční můra, než jsem se probudil. Zdálo se mi o Terry. Ale jak je svázaná a křičí o pomoc. Nemohl jsem se z toho zlého snu probudit. Byl to sen, ale nespal jsem.  Celou dobu jsem tak nějak vnímal, co se děje kolem mě. Vím, že Terry byla se mnou celý týden na ošetřovně a celou tu dobu mě držela za ruku. Vím, že mám na sobě od začátku dýchací přístroj a kapačky. Taky jsem se dozvěděl, že nikdo neví, jestli se z toho ještě dostanu. Prý můžu takhle zůstat několik měsíců, možná i let. Ale všechny tyto informace byly pro mě naprosto zbytečné...
Když jsem jen pomyslel na to, že Terry už nikdy neuvidím, začala mi sama od sebe stékat slza po tváři. Terry si toho všimla a přisunula se blíže k mojí hlavě. ,,Draco?" Řekla klidným, tichým hlasem. Musel jsem jí dát nějaké znamení, že jí slyším.Prostě musel! Sebral jsem všechnu svoji sílu, co mi zbyla a lehce jsem zmáčknul Terryinu ruku a doufal jsem, že to ucítí. Terry mě začala hladit po vlasech a slyšel jsem, jak vzlyká. ,,Věděla jsem, že to zvládneš..." Z jejího hlasu jsem vycítil radost a štěstí. ,,Profesorka říkala, že by jsi měl nabrat sílu kdyby jsi vypil tenhle lék. Jenže ty nemáš sílu na to, aby jsi to vypil..." Terry klesala hlasem a já jsem jen cítil, jak na mou ruku dopadají slzy z jejich jasně modrých očí.
V hlavě jsem si pro sebe řekl ,,Sakra Draco. Jak dlouho tu ještě hodláš jen tak ležet a ani se o nic nesnažit? Zvládneš to! Přece nejsi srab! Vstávej!" Po tomhle jsem si vlastně uvědomil, že celý život mám ještě před sebou. Nesmím s ním skoncovat hned na startu.
Pomalu jsem otevřel oči a viděl, jak Terry se sklopenou hlavou pláče. Ani si nevšimla, že na ní koukám. Zase jsem zmáčknul její ruku, ale tentokrát silněji. Terry zpozorněla a koukla se na mě. Když se její pohled setkal s tím mým, slzy jí začaly opět stékat po tváři, ale její úsměv to všechno napravil. Usmál jsem se na ní a ze všech sil jsem se snažil udržet při smyslech. Terry mi hned skočila kolem krku a pevně mě obejmula. ,,Věřila jsem, že to zvládneš a že mě neopustíš..." Řekla potichu a objímala mě asi ještě dalších patnáct minut.
,,Draco. Dobré ráno Šípková Růženko!" Přišel Blaise a neodpustil si jeho debilní připomínky jako obvykle. Ještě pořád jsem nemohl mluvit, ale myslím si že můj pohled mluvil za vše. Terry se podívala na stolek a všimla si předem připraveného léku, který jsem měl vypít. ,,Myslíš, že to zvládneš?" Uchopila lahvičku do ruky a zamávala mi s ní před obličejem. Snažil jsem se aspoň trochu viditelně zakývat hlavou, že ano. Terry mi opatrně nalila obsah lahvičky do krku a s Blaisem mě pozorovali, jako bych jedl kameny. Snažil jsem se lék spolknout. Naštěstí se mi to povedlo a budeme dělat, jako bych málem neudusil.
Uběhlo pár minut a pořád bylo všechno beze změny. Terry se otočila na Blaise a vytkla mu do očí ten jeho nepovedený pokus s dopisem. Mezitím jsem zpátky nabral sílu, zapřel se o ruce a ze všech sil se posadil. Terry se pořád hádala s Blaisem a ani si toho nevšimla. Rychle jsem jí chytil za tvář, otočil jí ke mě a dlouze políbil. Z jejich rtů jsem vycítil radost, kterou projevila opětovným úsměvem. Dala si ruce kolem mého krku a užívala si to.
Po dvou dnech mě konečně pustili z ošetřovny, konečně jsem zase mohl žít normální život. Terry ztrávila celý čas na ošetřovně se mnou, neopustila mě ani na pět minut. 
Ty zvuky které jsem slyšel, ty které mě vysilovaly a přiváděly do bezvědomí... Pomfreyová říkala, že to jsou prý nějaké epileptické záchvaty způsobené úzkostí. Od té doby, co jsem to Terry řekl, už nikdy mě nenechala jít nikam samotného. Bojí se o mě. Někdy až přehnaně, ale vážím si toho.
Pokaždé, když si Terry vzpomene na to ráno, kdy si myslela že jsem- umřel... Rozbrečí se... Pokaždé... Vždycky jí pevně obejmu, políbím na čelo a uklidním jí.
Dny plynuly, sníh se začal roztápět a všechno začalo rozkvétat. Za celou tu dobu jsem ani jednou neměl záchvat. Mám pocit, že Terry mě od toho zachránila. Pozval jsem jí i Snapea k nám na prázdniny, oba dva souhlasili a udělali mi tím obrovskou radost. Má matka už se taky nemůže dočkat, až pozná Terry. Hodně jsem jí o ní vyprávěl, ale ještě nikdy jí neviděla. Doufám, že si jí zamiluje stejně jako já. Ale počítám s tím že ano.