[Draco Malfoy] Myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí...

~ 6 ~

Draco POV-
Sešel jsem dolů z Astronomické věže když v tom jsem potkal Blaise. ,,Tak co? Dostal jsi dopis?" Blaise se na mě podíval a v jeho očích jsem viděl, jak se mi vysmívá. ,,Jo dostal... Proč se ptáš? A- jak o tom vůbec víš?" Podíval jsem se na Blaise a ten celý ztuhnul. ,,Jak o tom víš se ptám?" Zvýšil jsem na něj hlas, když neodpovídal. Blaise tam jen stál a pokrčil rameny. ,,Víš co to je jedno..." Strčil jsem do něj ramenem a odešel.
Přišel jsem do mého pokoje a sedl si na zem. Opřel jsem se zády o postel a přemýšlel o tom všem. Po chvilce za mnou přišel Blaise, který už začínal být jako Pansy - další ocas... ,,Co? To jsi nikdy neviděl vyřízeného člověka?" Podíval jsem se na něj a lehce zvedl obočí. Blaise se jen trošku zasmál a sedl si vedle mě. ,,Vím jak se cítíš kámo. Podobně jsem to měl minulý rok s Pansy, proto se mi teď vyhýbá..." Nechápu, jak si může někdo něco začít s Pansy. Panebože. ,,Ne ty nevíš jak se cítím. Pansy aspoň nikdy neodjela a ty jsi neměl pocit viny. Ty jsi jí nikdy neublížil. Chápeš? Ty ani z daleka nevíš jak mi je." Blaise se jen koukal do země a nic neřekl. ,,Hele, vím že se mi snažíš pomoct, ale popravdě to jen zhoršuješ." Blaise se beze slova zvedl a opustil můj pokoj.
Po chvíli jsem si ale uvědomil, že jsem ho slušně poslal do prdele... Šel jsem za ním do jeho pokoje, ale nebyl tam. Klepal jsem asi osmkrát, ale žádný signál jsem nedostal. Myslel jsem, že třeba jen usnul. Vešel jsem do jeho pokoje a rozhlédl jsem se, jestli ho náhodou někde neuvidím. Ale Blaise nikde nebyl. Měl poměrně uklizeno, to se musí nechat. Ale potom jsem na zelenočerném povlečení postele zahlédl kus skrčeného pergamenu.  Nějak jsem to neřešil a chtěl jsem odejít, když v tom mě něco nutilo nechat moje oči na pergamenu. Znovu jsem se otočil a málem mě porazilo. Byla vedle toho obálka s rudě červenou pečetí, byl to ten dopis, který jsem posílal Terry. Uchopil jsem dopis a kousek z něho přečetl, jen abych se ujistil. A ano, byl to opravdu on. Vyhrkly mi z očí slzy a začaly stékat dolů.
Najednou se ve dveřích pokoje objevil Blaise. Už už chtěl na mě začít řvát co tam dělám, ale pak zahlédl pergamen v mojí ruce. Celý ztuhnul a jen stál ve dveřích. Dostal jsem strašný vztek. Prásknul jsem pergamenem s obálkou o zem a silně strčil do Blaise, který stál ve dveřích. ,,Draco já..." Blaise se mi to snažil nějak vysvětlit, ale neposlouchal jsem ho. Šel jsem si sednout na schody, které vedou dolů do nejnižší chodby. Musel jsem si nějakým způsobem pročistit hlavu.
Takže všechno je zase tam, kde bylo. Všechno je zase ve starých kolejích. Nevím kde je Terry, nevím jestli je v pořádku. Kdyby jste to nepochopili, ten dopis nepsala Terry ale Blaise... Tímto totálně zničil naše přátelství. Začínám litovat toho, že jsem se mu vůbec svěřil a říkal mu 'dobrý kamarád'... Asi si myslel, že mi tímhle pomůže. Chápu to, ale tohle už přehnal. Tohle už je moc.
Až kolem 11:30 večer jsem se rozhodl, že je na čase se vrátit do pokoje. Natáhl jsem se na postel a zabořil hlavu do polštáře. Hned se mi spustily slzy, které do sebe vsakoval  polštář v tmavě zeleném povlečení. Když se mi konečně podařilo usnout, hned se mi zdálo o Terry. Ale tentokrát to nebyl ten krásný sen jako vždy... Zdálo se mi o tom momentu, když Terry seděla u jezera na velkém balvanu a já tam přišel za ní. Říkala, že už mě nikdy nechce vidět, že jsem jí zkazil život. Bylo to jako noční můra. Trhnutím jsem se probudil uprostřed noci a nemohl jsem popadnout dech. Byl jsem celý zpocený, proto jsem se šel osprchovat. Pustil jsem si na hlavu studenou vodu a snažil jsem se nad tím snem nepřemýšlet. Ale nešlo to...
Dny se táhly jeden za druhým a po Terry ani jedna stopa. Uběhl už přibližně týden a ani jednou jsem na ní nepřestal myslet... Na hodinách nedávám vůbec pozor, nejde to... Už i učitelé na mě poznají, že se něco děje.
,,Ale ale. Pan Malfoy má deprese?" Zeptal se mě Snape na hodině lektvarů a začal se smát tím jeho ironickým smíchem. ,,Trošku úcty by vám taky neuškodilo, profesore." Zvedl jsem se, práskl knihou o stůl a opustil sklepení, kde probíhala výuka.
Ten den už jsem neopustil svůj pokoj. Cítil jsem se jako ve vězení, ale v mojí hlavě. Pozdě večer můj pokoj navštívil nečekaný a taky nezvaný host. ,,Pane Malfoyi, co se vám stalo? Celé dny jste tady a ani nevycházíte ven." Byl to Snape, který mě přišel vyzpovídat... Jen jsem zvedl hlavu, podíval se na něj a zase jí sklopil. ,,Vím, že to je kvůli Terry..." Znovu jsem se na něj podíval s trošku udiveným pohledem. Snape si povzdechl, zavřel dveře a sedl si vedle mě na postel. ,,Vím, co se mezi vámi stalo... Řekla mi to..." Podíval jsem se na něj ještě udivenějším pohledem než předtím. ,,Proč vám to řekla? Vy víte kde je?" Snape se trošku zasmál. ,,Draco. Ty jsi se nám vážně zamiloval." Trošku jsem se zašklebil a opřel se zády o zeď. ,,Proč vám to všechno řekla?..." Snape se mi podíval přímo do očí, až mě to trošku děsilo. ,,Protože je to moje dcera a chodí se mi svěřovat se vším." Vykulil jsem na něho oči jako kapr. ,,Kdo že- Ona je- Počkat co?" Snape se zase zasmál. ,,Ano, je to moje dcera. Myslel jsem že to víš." Lehl jsem si na záda na postel a zhluboka vydechl. ,Myslel jsem, že už mě nic nepřekvapí..."
Snape se naposledy zasmál a chtěl odejít, ale já jsem ho ještě zastavil. ,,Pane profesore. Takže vy víte kde je?" Snape se otočil, zakýval hlavou a šel k oknu v mém pokoji. ,,Ano, vím kde je. Běž tam, kde jsi byl nejšťastnější. To štěstí tam na tebe znovu čeká."
Snape se na mě podíval, pousmál se a odešel. Vyběhl jsem ze svého pokoje a měl jsem namířeno jen na jedno jediné místo.