[Draco Malfoy] Myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí...

~ 5 ~

,,Terry... Já vím že jsem to neměl dělat... Strašně moc toho lituju... Promiň mi to prosím..." Terry odvrátila svůj pohled na blyštící se hladinu jezera. ,,Ale jak ti mám věřit?... Co když dostaneš vztek znova a zase se neovládneš?... Co když mi znovu ublížíš?... Víš Draco, hodně jsem o tobě slyšela. Hodně špatných věcí... Všichni mě před tebou varovali, ale já je neposlechla. Přesně jak řekl Blaise, láska dělá divy..." Vyhrkly mi slzy z očí. ,,Terry ale to je všechno lež. Pochop to. Nejsem takový jak všichni říkají... Ty jsi mě změnila a nehorázně moc..." Terry se podívala hluboko do mých očí a slzy jí začaly stékat po tváři. ,,Draco ale já už ti nevěřím... Ani slovo... Víš co? Něco ti řeknu. Když jsem tě poznala první den, na tom hřišti... Byl jsi úplně jako med. Každé tvoje slovo jsem hltala a utápěla jsem se ve tvých modrých očích každou chvíli... Proto jsem nevěřila těm věcem, co mi o tobě ostatní řekli... Ale teď? Teď už tě začínám poznávat. Začínám poznávat, jaký doopravdy jsi. Člověk, kterému nezáleží na ostatních, ale jen na sobě samém... Měj se hezky..." A odešla.
Tváře celé mokré od slz, srdce zlomené a mé tělo se pomalu zase kácelo k zemi. Ležel jsem ve sněhu vedle velkého balvanu a moje tělo bylo celé promrzlé, ale co na tom záleží. Vždyť už to je jedno. Všechno už je jedno. Měl jsem to, co jsem si přál mít celý život. Ale já? Všechno jsem to zničil. Slavný princ Zmijozelu pan Malfoy zase všechno posral jako obvykle. Nejen že jsem zkazil život sobě, ale Terry taky... To jediné, na čem mi záleželo, jsem ztratil za tři debilní dny...
Asi po dvou hodinách jsem se nějakým způsobem dobelhal do pokoje. Lehl jsem si na postel a celou noc čuměl do prázdnoty. Pořád jsem si to v hlavě přehrával dokola. Už mi nevěří... V ničem...
Už je konečně ráno a končí ta probděná noc. Konečně jsem mohl vstát z té postele plné slz. Od Blaise jsem se nějakým způsobem dozvěděl, který je její pokoj. Ráno jsem nad ničím nepřemýšlel a šel jsem rovnou za Terry. Nikde jsem jí ale nenašel. Takhle se to opakovalo celý týden... Zdlouhavé dny ne a ne skončit... Už jsem ztrácel veškerou naději... Bál jsem se o ní...
,,Terry? Otevři... Já vím že tam jsi..." Zaklepal jsem asi třikrát, ale nikdo se neozval. Udělal jsem přesně to, co ona před tím, bez váhání jsem vešel do jejího pokoje. Terry ale nikde v pokoji nebyla. Viděl jsem jen otevřené okno dokořán. Moje srdce začalo bít jako by mi mělo vyletět z těla. Rozběhl jsem se k oknu a koukl se dolů. Nikde nic. ,,Terry, kde jsi?... Potřebuju tě..." Řekl jsem si sám pro sebe a do očí mi vyhrkly slzy.
Z ničeho nic jsem asi po pěti minutách ucítil na rameni něčí ruku. Otočil jsem se a doufal jsem, že to je Terry. Cítil jsem tu naději že mi odpustila a přišla za mnou... No super, byla to Pansy. ,,Co se děje Draco?" Pansy se snažila být milá i přes to, že v jejich očích se leskla radost a štěstí z mého utrpení. ,,Nech mě Pansy. Nemám na tebe náladu..." Před slzy v očích jsem skoro nic neviděl, když jsem odcházel. Pansy šla ale pořád za mnou jak ocas. ,,Draco..." Chytla mě za ruku a usmála se na mě. ,,Řekl jsem ti, že mě máš nechat být. Jsi hluchá?!" Vymkl jsem se jí a utíkal jsem po dlouhé chodbě pryč. Ani nevím kam, prostě co nejdál od toho všeho.
Doběhl jsem až ke stromu, kde jsme s Terry prožívali ty nejkrásnější chvíle. Vyšplhal jsem nahoru a sedl si. Opřel jsem se zády o pevnou větev, zavřel oči a začal jsem si vybavovat všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili. Pak jsem ale slyšel něco zašustit. Otevřel jsem oči a na protější větvi jsem viděl kus skrčeného pergamenu zatíženého kamenem. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikdo nikde nebyl. Sebral jsem pergamen a byl tam vzkaz.
,,Ahoj Draco, věděla jsem, že sem dříve nebo později přijdeš. Chci ti jen říct... Věřím ti... Hodně jsem o tom všem přemýšlela a začínám mít pocit, že jsem udělala chybu, ale velkou. Každopádně, teď mě asi měsíc v Bradavicích nenajdeš... Musela jsem nutně odjet- to je jedno kam. Ale nešlo se tomu vyhnout... Jen se ti chci za všechno omluvit... Doufám, že mi odpustíš, ale pochopím to když ne... To je v pohodě... Zachovala jsem se nejhůř jak jsem mohla a vím to... Je mi to opravdu moc líto...
PS: Jestli mi budeš chtít napsat, dej ten dopis mojí sově, ona už bude vědět kam letět.
Terry."
Po přečtení dopisu mi hned vyletěly slzy z očí. Konečně nějaké znamení, že je v pořádku! Rychle jsem slezl ze stromu a běžel jen pro kus pergamenu a brk. Ve spěchu jsem načmáral několik vět na první pergamen, který jsem našel. Složil jsem ho do obálky a podal krásné velké bílozlaté sově s velkýma zelenomodrýma očima pozorující mě. Sova uchopila béžovou obálku s rudě červenou pečetí do zobáku a vzlétla vzhůru.
,,Ahoj Terry. Proč se mi vůbec omlouváš? Za co? Za všechno můžu já a lituju toho nejvíc jak jen můžu... Jsem strašně rád, že jsi mi dala alespoň nějaké znamení že jsi v pořádku. Kam jsi vůbec musela odjet? Když je to tak důležité, tak by jsi mi to měla říct ne? A co vůbec ruka? Určitě to pořád bolí... Strašně moc se ti za to omlouvám... Nevím co mě to popadlo, v životě jsem nikomu neublížil... Věř mi prosím... Ti co o mě říkali ty 'pěkné' věci mě neznají tak jako ty. Ty jako jediná znáš i moji dobrou stránku. Jako jediná... Kvůli tobě jsem se hodně změnil. Ty jsi mě změnila. Ukázala jsi mi, jaký to je pocit, když někoho opravdu miluju... Ukázala jsi mi, že se dá žít i jinak, než si jen užívat slávy a ani nepoznat, co to je pravý kamarád... Doufám, že se vrátíš co nejdřív... Chybíš mi a ani nevíš jak moc... Miluju tě...
Draco."
S úsměvem na tváři jsem pozoroval, jak sova s dopisem odlétá. Co si budem, nějaká ta slzička taky ukápla. Ale proč musela tak rychle odjet? Proč mi ani neřekla kam? Začínám mít o ní trochu strach. Doufám, že co nejdříve dostanu odpověď...