[Draco Malfoy] Myslel jsem, že mě už nic nepřekvapí...

~ 7 ~

Draco POV-
Ani jsem nemusel přemýšlet, kam jít. Hned jsem měl jasno. Běžel jsem co nejrychleji to šlo, až jsem málem zakopl o kořeny stromů. Měl jsem namířeno na hřiště a byl jsem si jistý, že tam Terry bude. S nadšením a radostí jsem doběhl na hřiště, ale když jsem se zastavil, rozhostilo se ticho. Byl slyšet jen vítr, jak pročesává koruny stromů. Rozhlížel jsem se po celém hřišti, ale Terry nikde nebyla. Ani na houpačce... Takže buď mi Snape lhal, nebo Terry odešla... Nebo tu ani nebyla...
Sedl jsem si na houpačku a přepadl mě smutek. Slané slzy mi začaly stékat po tváři a já nemohl už nic udělat... Všechno jsem ztratil... Jen jsem tam tak seděl na houpačce se sklopenou hlavou, mokrými tvářemi...
Po chvilce jsem slyšel zahoukat sovu, ale neřešil jsem to do té doby, než mi přistála na koleni. Byla to Terryina sova. Její krásně velké zelenomodré oči mě pozorovaly. V zobáku držela kus pergamenu. Vzal jsem ho a pomalu rozložil. ,,Otoč se." Přečetl jsem si to nahlas pro sebe. Podíval jsem se před sebe a neměl jsem odvahu se otočit. Najednou jsem ucítil něčí hřejivou dlaň na mém rameni.
,,Hej. Jsi v pohodě?" Pomalu jsem otočil hlavu do boku a krajem oka jsem viděl-
,,Terry?" ,,Ahoj zlato..." Podívala se na mě jejím roztomilým pohledem, stejně jako před několika týdny zpátky. Rychle jsem se zvednul z houpačky, pevně jí obejmul a zvedl do vzduchu. ,,Draco polož mě!" Terry se začala smát, když jsem jí zvedl. ,,Tak moc jsi mi chyběla! Kde jsi celou tu dobu byla?" Měl jsem strašnou radost, že jí mám zase u sebe. Nikdy jsem nebyl šťastnější. ,,Tady, v Bradavicích." Podíval jsem se na ní a udiveně jsem zvedl obočí. ,,Tady? Proč jsem tě ani jednou neviděl?" Terry z batohu vytáhla neviditelný plášť a zasmála se. ,,Kde jsi ho vzala?" Vykulil jsem na ní oči a sledoval jsem, jak její ruka pomalu mizí pod kusem látky. ,,No, u Pottera se najde hodně věcí." Pousmála se a vrátila ho zpátky do batohu.
Chvíli jsme se na sebe jen dívali, hlavně z očí do očí. Potom jsem si ale uvědomil co jsem předtím udělal a můj úsměv okamžitě zmizel. ,,Terry... To předtím... Chtěl bych se ti za to omluvit... Měl jsem vztek a neovládl jsem se... V životě jsem nikomu neublížil..." Terry mi dala její ruku na tvář a koukla se mi hluboko do zaslzených očí. ,,Nemysli na to." Řekla s úsměvem a políbila mě. Konečně jsem zase poznal, co je to štěstí. Konečně jsem zase našel smysl mého života.
Po chvilce jsme slyšeli praskání větví a Terry se dost vyděsila, protože byla tma a měla strach. ,,Tak jsi jí přece jenom našel!" Z lesa vylezl Snape v jeho černém plášti. Já i Terry jsme na něj upřeli svůj pohled. ,,Ano, našel. Děkuju..." Pousmál jsem se. ,,No myslím, že by jste už radši měli jít, než vás tu někdo uvidí. Je už hodně pozdě a mohly by z toho být velké následky..." Přikývli jsme Snapeovi a vydali jsme se dlouhou lesní cestou na hrad.
Když jsme byli asi v půlce cesty, Terry se z ničeho nic zastavila a vystrašeně koukala před sebe. Otočil jsem se a podíval jsem se na ni nechápavým výrazem. Už jsem si chtěl zeptat, co se stalo, když v tom začala mluvit.
,,Bello?" Řekla rozklepaným hlasem a stále koukala na cestu před sebe, kam jsme měli jít. Otočil jsem se a podíval se tam, kam celou dobu koukala Terry. ,,Ale ale. Moje ztracená sestřička se vrátila? Proč?!" Bellatrix se k nám přibližovala a Terry pořád ustupovala dozadu. ,,Copak? Bojíš se?" Bellatrix sledovala Terry jak couvá a usmívala se na ní zabijáckým úsměvem. ,,Ale Terry. Přece se nebudeš bát svojí sestřičky!" Bellatrix vytáhla hůlku, namířila jí proti Terry a už už chtěla použít kletbu Cruciatus. Naštěstí v pravou chvíli přišel Snape a všechno jako vždy zachránil. ,,Expelliarmus!" Bellatrix se jen vystrašeně podívala na Snapea. ,,Jak se vůbec opovažuješ na Terry mluvit?!" Bellatrix se jen arogantně začala smát. Snape k ní rychle přišel a hůlkou jí dělal na krku dolinku. ,,Mohl bych tě klidně hned teď zabít. Ale proč ubírat mozkomorům tu radost že ano." Snape se jí koukal přímo do očí a Bellatrix byla vystrašená k smrti. ,,Jděte!" Otočil se na nás a neklidným hlasem nás vyhodil z lesa.
Když jsme konečně dorazili do Zmijozelské místnosti, Terry se strašně moc rozplakala. Upřímně, ani se jí nedivím. Bylo toho na ní už opravdu moc... Pevně jsem jí obejmul a cítil jsem, jak se hlavou opřela o můj hrudník. ,,Neplakej zlato..." Přitiskl jsem si jí ještě blíž. Sedl jsem si na pohovku vedle krbu, Terry si lehla a položila si hlavu do mého klína. Pomalu jsem jí hladil po vlasech do té doby, než usnula. Potom jsme ještě chvíli zůstali ve společenské místnosti, ale když jsem viděl, že Terry opravdu tvrdě usnula, vzal jsem jí do náruče a odnesl do mého pokoje. Opatrně jsem jí položil na postel, lehl si vedle ní a pevně jí obejmul, aby se cítila v bezpečí.
Ráno se Terry vzbudila dříve než já. Otočila se čelem ke mě a já jsem cítil, jak mě někdo pozoruje. To je tak úžasný pocit, když první co ráno vidíte, je úsměv někoho, koho milujete. ,,Dobré ráno." Usmála se na mě a dala mi pusu na čelo.
Usmál jsem se na ní taky, ale z ničeho nic jsem zase uslyšel ten skřípavý zvuk. Svalil jsem se na zem a držel jsem se za hlavu. ,,Draco!" Slyšel jsem, jak na mě Terry volá a má o mě strach. Chtěl jsem jí odpovědět, vážně chtěl. Ale nešlo to. Terry na mě pořád něco volala, ale já jsem jí nerozuměl. Skřípavý zvuk neustál ani po několika minutách. Vysílilo mě to tak moc, že se mi začínaly zavírat oči, ale nadobro. ,,Ne! Draco! Koukej na mě!" Terry se rozbrečela a luskala mi před obličejem. Ze všech sil jsem pomalu otevřel oči a Terry mě prvně obejmula. Chtěl jsem jí taky obejmout, ale neměl jsem sílu. Moje oči se začaly znova zavírat a už jsem tomu nedokázal zabránit. ,,Draco ne! Prosím vzbuď se!" Terry se strašně moc rozplakala když viděla, že se neprobouzím.