Zakletá [D.M]

1.

"Dobré ráno Betty." Pozdravila ji Pansy, když vstala z postele.

"Dobré Pans. Včera jsem si nestihla vybalit věci. Pomůžeš mi s tím dnes?" Zeptala se. Zmijozelský královna jen přikývla hlavou. "Možná trochu ustup, je to zmenšovací kouzlo." Varovala jí a mávnutím hůlky svůj bílý kufr otevřela.

"No páni." Vydechla Pansy při pohledu na všechny drahé boty, šaty a všechny druhy líčidel.
Dalším mávnutím hůlky přesunula všechno oblečení do skříně. Make-upy odnesla do koupelny, kde díky těm Pansyiným nebylo moc místa.

"Co je tohle." Ukázala na jeden bloček.

"Ale nic, jen moje návrhy na svatební a družičkovské šaty." Mihla rameny a dál pokračovala ve vybalování.

"Jsou nádherné." Pochválili jí její dílo. "Proč zrovna tento obor? Myslím tím, proč sis nevybrala třeba obor triček a sukní." Tázala se jí.

"Vždy to byl můj sen. Opravdu si myslíš, že jsou pěkné?" Nechala své práce a přisedla si ke své nové kamarádce.

"Pěkné? Jsou naprosto úžasné. Jen nechápu, proč zde máš jen šaty pro družičky?" Divila se.

"Mám totiž v plánu navrhnout svatební šaty, které by každému vytřeli zrak. Žádné, které jsem kdy načrtla se mi nelíbili, ale vím, že na to nakonec příjdu." Řekla až zasněně a vydala se do koupelny připravit na nadcházející den.

•••••••••

"Dobré ránko dámy." Pozdravil příchozí Zmijozelky Blaise.

"Dobré Blaise." Odpověděli sborově a přisedli si k němu k snídani.

"Co to máš v ruce?" Optal se Betty Draco a ukázal na tlustou knihu, kterou měla v ruce.

"To jsou pravidla školy. Respektive pravidla nošení uniform a hábitů." Položila ji na stůl a otevřela jí na stránce pro formální nošení uniform na pozemcích školy.

"Takže ty chceš, po všech letech, kdy je nosili, změnit uniformy?" Pozvedl obočí čokoládový Zmijozel.

"Ano." Odpověděla jednoduše a dál si četla obsah této knihy.

"Hej Bee, tady máš rozvrh." Vyrušil její soustředěné přemýšlení Draco s jedním rozvrhem v ruce. Betty ho s radostí přijala. Teď měla příležitost si Draca po těch letech pořádně prohlédnout. Zmužněl, měl o něco temnější oči a již nenosil ten odporný gel na vlasy. Musela uznat, že z něj vyrostl velice krásný mladý chlapec. Tyto myšlenky o jejím nejlepším kamarádovi však ihned vypustila z hlavy a dál zkoušela načrtnout návrh nové uniformy.

"Ahoj, ty musíš být Elizabeth. Hermiona Grangerová, mám tě tu provést." Usmála se na ní dívka v nebelvírském hábitu. Kdyby o sebe začala trochu starat, byla by opravdu krásná.

"Pro přátelé Betty." Úsměv jí opětovala a přijala její ruku. "Otec mi o tobě vyprávěl."

"To asi jako o strašné Nebelvírské šprtce." Uchechtla se Nebelvírka, když vycházeli z Velké síně.

"Ano, většinou to tak bylo, ale jinak si tě celkem oblíbil." Přiťakala jsem a následovala jí do jedné z učeben.

"Tady vyučuje paní profesorka Traweyová věštění a ta-." Přerušila jí uprostřed věty.

"Počkej." Odbyla jí a vydala se směrem k jednomu studentovy, který byl očividně v Bradavicích poprvé. "Ahoj, jak pak se jmenuješ?" Usmála se na něj. 

"John, John Andres." Vykoktal mezi zvliky.

"Co se stalo?" Klekla si k němu.

"Nadávají mi do mludlovských šmejdů." Opět vykoktal a naplno se rozbrečel.

"Podívej se na mě." Pobídla ho. "Nejsi žádný mudlovský šmejd, podívej se na mě, já jsem taky přišla z mudlovského světa. Řekla bych, že mudlové jsou v mnoha ohledech 1000x lepší než kouzelníci." Utěšovala ho zatímco se na tuto scénku dívala Hermiona s otevřenou pusou.

"Co to mělo být?" Vysoukala ze sebe, když se za ní opět rozešla po tom co se jeden havraspárský student opět postavil na nohy a radostně kráčel pryč.

"Jen nesnáším, když někdo někoho odsuzuje za to, za co sám nemůže." Myhla rameny a vypravila se dál na prohlídku hradu.

"Myslela jsem, že budeš-" Opět jí nenechala dopovědět svou myšlenku a skočila jí do řeči.

"- Namyšlená, arogantní mrcha." Dopověděla za ní.

"Jo no, tak nějak." Přikývla Nebelvírka a pokračovala v cestě. "Jinak, upřímnou soustrast za tvého otce. Byl to dobrý člověk." Dodala.

"Nezemřel zbytečně." Možná si mnozí myslí, že to byl zbabělec, ale jeho nezajímali názory ostatních. A v tom chtěla být Elizabeth stejná jako její otec. Na první pohled byl sice chladný, ale otec to byl obětavý a hodný. Betty je toho sama důkazem... "Taky mi je líto tvých rodičů. Bylo statečné udělat to, co si udělala ty. Taky nikoho teď nemám. Přátelé jsou moje jediná rodina už pěkně dlouho, takže kdyby si něco potřebovala tak za mnou klidně přijď." Usmála se na Hermionu.

"Jak to, ale víš?" Divila se. Měla za to, že o svých rodičích nikomu neřekla. O tom, že jim vymazala paměť, aby je tím ochránila pře Voldemortem.

"Osobní zdroje, řekla bych." Důvod jejího vědění byl však zcela jiný...

"Jinak děkuju, nejsi jako ostatní Zmijozelové." Usmála se na Betty.

"Pleteš se, jsem úplně stejná jako ostatní, jen jsem sundala tu ledovou masku, kterou všichni ostatní nosí." A měla pravdu. Oni chtějí být hodní, ale jak to mohou dokázat, když je nikdo nechce vyslechnout.

"Jak to myslíš?" Nechápala nejchytřejší čarodějka své doby.

"Myslím to tak, že ne všichni hadi tě uřknou při první příležitosti. Myslíte si, že jsme takoví jací jsme si u vás udělali první dojem. Věř nebo ne, ale kdyby jsi je poznala blíž, zjistila bys, že jsou stejní jako ostatní, jen víc zlomení." Vysvětlila, poděkovala za prohlídku hradu a nechala tam Hermionu zmateně stát na místě. Nevěřila svým uším. Nevěřila by, že to řekne, ale ta Zmijozelka měla pravdu. nikdy jí nezajímalo jací jsou uvnitř, jací jsou pod jejich kamennou maskou, kterou nosí každý den. 

Elizabeth se mohla s dobrým svědomím vrátit do Zmijozelské společenské místnosti. Byla ráda, že si jí Hermiona vyslechla a možná i pochopila, že Zmijozel není zlá kolej, jen zevnitř velice zlomená. Procházela kolem vchodu do Velké síně, ale v tu narazila do nějaké osoby.

"Sakra." Zaklela, když se zvedala ze země. Měla v plánu udělat dlouhé kázání o tom, že se nemá vrážet do ostatních.

"Ty jseš ta nová, že? Dcera Snepa." Řekl místo omluvy chlapec a podal jí ruku. 

"A ty musíš být slavný Harry Potter." Odfrkla si a začala si rovnat svou Zmijozelskou uniformu.

"Podle toho jak se všichni po tvém příchodu chovají, řekl bych, že jseš slavnější než já." Usmál se na ní chlapec, který přežil.

"Možná. To je věc názorů." Dala mu částečně za pravdu. Obešla ho a konečně došla až do Zmijozelské společenky. Měla v plánu dodělat jejich nové uniformy...

,