Věř!!

II.

     Už byl den, kdy jsem měl odejít na slučku. Nemusel jsem ráno vstávat brzy do školy, protože byly prázdniny. Mohl jsem si přispat do jedenácti. Aspoň jsem byl čilý a byla šance, že jsem mohl vydržet do tří ráno, třeba. Ráno jsem vstal vesele, natěšený na krásný den, uvolňující. Musel jsem však nejdříve uklidit dům, rodiče odjeli někam na návštěvu už v sedm ráno a měli se vracet až druhý den ve tři odpoledne. Nechtěli, aby tu měli nepořádek. Úklid jsem stihl za dobrou hodinu. S hudbou to šlo rychle a neflákal jsem se. Pouklízel jsem koupelnu, kuchyňku, obývák a ostatní pokoje. Šlo to hladce, protože jsem se snažil a chtěl si ještě všechno připravit. Trvalo to dlouho, stále jsem přemýšlel, co všechno vzít. Sice toho moc nebylo; koupené pití, spacák a karimatka, kouř od otce a možná ještě něco, ale i tak jsem neustále seděl a přemýšlel, co vzít. Unudil jsem se skoro k smrti. Čekání do čtyř odpoledne bylo únavné.

     Konečně přišel čas odchodu. Vzal jsem si těžký batoh a odešel. Místo konání slučky bylo tak dva kilometry od domu. Chodili jsme na takový větší plac v lese. Bylo tam hezky, kořeny nebyly žádné a bylo to uprostřed lesa. Měli jsme také povolené, kdyby náhodou. Kráčel jsem strašně vesele, těšil jsem se. Sice jsem před týdnem moc nechtěl, ale emoce se prostě mění často. Na místě už byli tři kamarádi a dvě kamarádky; Šimon, Jakub, Mirek, Markéta a Ema. Dívky jsem pozdravil obejmutím, kluky plácnutím. Vytáhl jsem pití a vše vybalil. Usadil jsem se na lavičky a začal si povídat s ostatními. Bylo jich tu málo, překvapivě. Ale ani se nedivím, bylo teprve půl páté. Najednou jsem si vzpomněl na pití. Odnesl jsem ho do blízké říčky, vždy byla studená a my jsme ji používali na chlazení pití. Sloužila moc dobře.

     Postupně přišli ostatní; nejdříve Vladan, Robert, Hynek a Petr. Pozdravil jsem je a povídal si s Vladanem u ohně. Po pár minutách mého příchodu jsme rozdělali oheň, aby nám bylo teplo. Pomáhal jsem chystat na přinesené stoly kelímky s pitím a občerstvením. Vladan s Robertem a ostatními taky pomohli. Poté, když bylo vše připraveno, přišel ukřičený a rušivý Saša s obrovským reproduktorem. Okamžitě zapojil hudbu, dal si drink a už jel. Nevadilo nám to, znali jsme ho. Těsně před ním přišla Anežka, Kristýna a Veronika. Anežka si za mnou přisedla a povídala si se mnou. Byla moc hezká a milá. Jednou se mi i líbila, ale bylo to už dávno.

     Zbytek přišel kolem sedmé, a to byl Tomáš, Lukáš a druhý Vladimír. Z holek došla Stela, Ela a Eliška. Oči jsem neustále upíral na Elišku. Dříve jsme spolu chodili, rozešli jsme se před dvěma měsíci. Stále na mě byla naštvaná za to, co jsem jí udělal. Nechápal jsem, proč. Ale to je jedno, bavíme se tu o slučce. Jakmile všichni dorazili, byla už tma. Kamarád Lukáš a Tom přinesli dva obrovské reflektory a ještě pár kluků s nimi postavili čtyři malé stany pro dvojice či trojice. Někteří ale spali pod širákem, já byl mezi nimi.

     Donesl jsem chlast na stůl a otevřel becherovku. Nalil jsem si trošku a oznámil ostatním, že tu je becherovka. Po chvíli se k tomu přihrnul Saša s Vladanem; nejlepší duo. Po půlhodinovém povídání jsem opustil Anežku s pardonem a odešel za Stelou. Přivítala mě s radostí. Omluvil jsem se a zapálil si již při příchodu nachystanou dýmku. Odfukoval jsem a mluvil se Stelou.

"Jak si to tu užíváš?" zeptal jsem se.

"Dobré, líbí se mi to, bavím se. Jsem zvědavá, dokdy vydržím. Naštěstí tu chci spát, takže není problém."

"Jo, já taky. Spíš ve stanu?"

"Ano, s Elou."

"Ela je tvá sestra, že?" optal jsem se.

"Dvojče, je starší o pár vteřin. A ty spíš ve stanu nebo pod širákem?" Byla milá. Měli jsme hezké kamarádství, skoro na vztah, ale nechtěli jsme. Líbilo se nám to tak, jak bylo.

"Pod širákem. Nechci se mačkat ve stanu."

"Ach tak," řekla a odešla. Podíval jsem se, kam šla. Viděl jsem ji, jak stála u stolku s pitím a potom přišla s kelímkem vodky.

"Dobře teda jedeš. Tu jsem přinesl," pochlubil jsem se a oba jsme se tomu zasmáli.

"Děkuji," pronesla stále se smíchem. Naproti seděla samotná Eliška. Byla jakási smutná, chtěl jsem za ní jít. Pozoroval jsem ji. Proč je taková? Odpověď jsem však neměl. Vzhlédla, pohled chvíli upřela na mě a já jen sklopil nenápadně oči. Odešla někam pryč.

"Do prdele," řekl jsem si. "Do hajzlu."