Věř!!

VIII.

     Jakmile jsme přišli domů, oba jsme byli celí zmrzlí. Venku se silně ochladilo a my jsme byli daleko od domu. Proto jsme se k němu rychle vydali, ale cestou jsme prostě byli zmrzlí a ztuhnutí až na kost. Ihned jsem uvařil horký ovocný čaj. Hupsnuli jsme pod teplou deku. Procházka, velmi dlouhá, nás unavila. Čaj tomu také napomohl a po pár vteřinách, co jsme vklouzli pod deku, Kristýna usnula. Hruď se jí zvedala nahoru a dolů. V rukou třímala hrnek a já jsem se bál, že by mohla horký čaj na sebe vylít. Nějak jsem jí jej odebral a položil na stůl.

     Zadíval jsem se na ni, jak spala. Tváře měla ještě červené, ruce chladné. Když jsem se dotkl jejích rtů svými, měla je teplé. Párkrát jsem je okusil, pak se zase oddálil a opřel se o polštář. Napil jsem se čaje, teplo se mi po chvíli rozlilo po celém břiše. Ruku jsem položil na Kristýninu nohu, začal jsem ji pomalu hladit. Zavřel jsem oči, hlavu opřel o zeď, naslouchal tichu, přemýšlel nad dnešním dnem, nad svojí dívkou a nad všemi událostmi, které se seběhly v posledních třech měsících. Neměl jsem uspořádané myšlenky, nezůstal jsem dlouhou dobu u jedné, přeskakoval jsem co dvě sekundy k jedné myšlence ke druhé.

     Kristýna se trochu zavrtěla, ruku jsem stáhl zpět. Natočila se tak, že ležela bokem. Ruku měla pod hlavou jako polštář, který jsem jí potom podstrčil pod hlavu, aby tam nemusela mít svoji ruku, nemusí to být pohodlné. Doširoka se usmála, pak jen špitla Děkuju a já jsem poznal, že zase usnula. Pohladil jsem ji po tváři. Dotek její tváře bylo to nejlepší, co jsem mohl v tuto chvíli mít. Koutky mých úst se pohnuly tak, že mi na rtech tančil slabý úsměv plný lásky, trochu i starosti. Sledoval jsem její krásné blond vlasy.

     Jemně jsem se jich dotkl. Dotek se změnil v jemné prohrábnutí, velmi slabé, pak hlazení. Užíval jsem si je. Byly takové pohádkové. Když jsem je cítil, měl jsem takový osvobozující pocit, povzbuzující. Jako bych věděl, že tady se mnou stále je. A byla. Ten dotek vyvolávající uspokojivý pocit mě ujišťoval, že tu Kristýna se mnou stále byla. Ležela vedle mě, oči měla zavřené, tvář stále červeňoučkou a koutky úst stažené do prázdné polohy. Spala. Opravdu spala.

     Zadíval jsem se ven, skrz skleněné dveře. Byla velká tma, vítr foukal všemi směry a pohrával si s listím jako malé dítě. Ne jedenkrát se dostal do vnějších stěn a jejích koutků a vyvolal meluzínu. Nebylo to vůbec příjemné. Bylo to takové, strašidelné. Znepokojivé. Venku tma, silný vítr a nervy drásající zvuky ve stěnách.

     Pomalu, abych Kristýnu nevzbudil, jsem pohovku roztáhl tak, že jsem z ní vytvořil postel. Odsunul jsem místo, kde spala, a vytvořil tak další. Samotnou dívku jsem na nové místo přesunul a já si lehl na její minulé. Zády jsem se otočil ke dveřím, hleděl na tvář té spanilé dívenky, jak spinkala, a objevovala se ve mně taková slast. Takový příjemný, teplý a hřejivý pocit v břiše. Nedokázal jsem to přesně určit, jaké to bylo, ale vím, že jsem v tu chvíli se chtěl vrhnout na Kristýnu a pořádně ji začít líbat.

     Místo toho jsem to nutkání potlačil a dotkl se jejích rtů. Zlehka, jako mrak či jemné pohlazení maličkého vánku. Přejel jsem po nich jednou či dvakrát, pak se stáhl zpět.

     Zavřel jsem oči, a opět jsem měl myšlenky týkající se Elišky. Štípnul jsem se do ruky, abych na ni přestal myslet. Měl jsem přece svoji dívku a ona už mě neměla zajímat. Trochu se to podařilo, naštěstí jsem to nějak zvládl. Upadnul jsem do vesmíru snů, kde bylo možné všechno.

     Ne jedenkrát jsem uslyšel silný vítr ve stěnách, jemné, tiché a vrzavé pohyby dřevěné kostry domu, ne jedenkrát zaslechl opilou partu lidí a zvuky kolemjedoucích aut.