Věř!!

XI.

Ráno bylo jako ostatní. Paprsky sluníčka prostupovaly oknem a pokoj se tak plnil teplem. Přes noc bývá často zima, a proto teplo ze slunce vždy přivítám s otevřenou náručí. Často, když se takhle probouzím, se mi nechce vstávat z postele, protože to teplo je zkrátka příjemné. Často se probudím a další půl hodinu jen tak ležím. Venku jezdila auta sem a tam, děti šly ven na pískoviště a na zahradu hrát si. Mně samotnému se jako vždy protivilo vstávat tak brzy, ale když jsme brzy vstal, bylo to lepší než třeba kolem desáté.

Po sedmé hodině jsem se konečně probudil, chvíli měl zavřené oči a myslel jsem si, že stále spím. Ovšem když se vedle mě Kristýna zavrtěla, konečně jsem je otevřel a zjistil, že už nespím. Má dívka byla ke mně otočená zády, blonďaté vlasy, které vždy měla pečlivě uhlazené, měla rozcuchané, já na tom byl stejně, možná i hůř. Promnul jsme si oči, ruce jsem nechal spadnout s hlasitým žuch na peřinu a porozhlédnul jsem se.

Světlo slunce už naplnilo celý pokoj, tmavé závěsy zkrátka ustoupily, vůbec nezabránily tomu světlu. Můj zrak se upřel na obrázek, který jsem stále nedodělal; bílá holubice s pár modrými pery na konci tělíčka. Křídla měla roztažená a zobák nebyl vidět vůbec, jelikož nebyl domalován. Stále jsem se nepřemluvil k tomu, abych jej dodělal, bude to rok, co jsem jej začal malovat.

Pak jsem se otočil na Kristýnu; ruku jsem jí položil na rameno a hladil jej, jen lehce, aby se nevzbudila. Sám jsem se tupě díval do ničeho na zdi a nevnímal svět. Vůbec nevím, jak dlouho jsem tak tupě zíral, ale ani jednou jsem nemrknul. Byl to můj obvyklý pohled, kdy absolutně nevnímám okolí ani potřebu, jež je velká, mrknout. Nad ničím nikdy nepřemýšlím, pouze zírám do ničeho.

Uplynula půl hodina, možná tři čtvrtě hodiny, když jsem se rozhodl vstát a nasnídat se, jelikož mě začalo bolet břicho z hladu.

Potichu jsem se převléknul, Kristýna spala jak princezna a vůbec se neprobudila. Co se týče tolerance spaní, dokázal bych být potichu jako myška i kdyby spal můj největší nepřítel. Vždy potichu našlapuji a snažím se dotyčného nevzbudit. Jakmile jsem skončil s oblékáním, umyl jsem si neposedné vlasy a nějak se učesal. Tvář, abych se pořádně probudil, jsem si musel aspoň desetkrát opláchnout studenou vodou.

Dole byly hlasy, rodiče se nejspíš vzbudili, v tomhle byli profíci, probouzet se brzy zrána. Maminka mě přivítala se zářivým úsměvem a hned mi nachystala čaj. Sám jsem si potom připravil rohlík se šunkou a pustil se do něj. Oznámil jsem jim, že si Kristýna potřebuje vzít pár věcí z domu, takže se tam chceme stavit a možná i přespat, protože pojedeme vlakem a sama bydlí ve vedlejší vesnici. Taťka se nabídnul, že nás tam hodí, ale odmítl jsem.

Rodiče se rozhodli, že si udělají výlet někam do restaurace.

Po snídani jsem si sednul ven a projel na sociálních sítích, zda je tam něco zajímavého. Popíjel jsem druhý čaj a užíval si teploučka. Psalo mi pár lidí, zda nechci přijet za nimi, ale všem jsem odpovídal Ne.  Ovšem řešil jsem s pár lidmi, že bychom uspořádali další slučku, přece jenom to byl víc jak měsíc.

Ano, s Kristýnou jsem byl víc jak měsíc, měsíc krásných zážitků.

Mé city vůči ní byly silné, ovšem slabší než byly vůči Elišce, mé bývalé dívce. Kristýnu miluji, vážím si jí a vážím si její přítomnosti, ovšem není to takové jako s Eliškou, jako dřív. V její přítomnosti rostu, v její přítomnost roste mé sebevědomí, podporuje mě jakýmkoliv způsobem, ale cítím, že to není to samé jak s Eliškou. Eliška byla má první dívka, s ní to bylo božské, ale teď...

Teď se opakuje minulost, ale jiným způsobem. Vím, co se ode mě čeká, jsem na to připravený a to všechno, ale není to ono.

Jistě, miluji jí a vůbec jsem do ní zblázněný, jenže...Doufám, že mi rozumíte. Je to jiné, i když stejné. Vše, co prožívám s Kristýnou, jsem už dříve prožíval s Eliškou, s níž bylo vše poprvé, teď je to ovšem poněkolikáté; polibky, objímání, romantické večery, sex a ostatní, ovšem jedinečné. Každá jinak líbala, každá jinak voněla, když jsem ji obejmul, každá se mnou trávila čas jiným způsobem, každá měla jiné rty, měla jiné pohyby i křivky, ovšem bylo to v nitru to stejné.

Způsob, jakým jsem žil s Eliškou, byl jedinečný; každý den byl jedinečný svými příležitostmi prožít hezké minuty i hodiny. Způsob, kterým teď žiju v přítomnosti Kristýny, je také jedinečný, ovšem v jádře stejný.

Přítomnost Kristýny mi nejspíš nikdy nenahradí dřívější přítomnost Elišky, anděla, který mě navštívil v té temnotě a ukázal mi světlo.