TEIWAZ | cz

V. ᴢᴀʙɪʟᴀ

Nutila jsem se nezačít okamžitě panikařit. Sundat si batoh a pokusit se bojovat? - pitomost. Batoh je až příliš cenná věc na to, abych ho tu nechala v případě zběsilého úprku. Zbývalo buď svést boj s batohem na zádech, nebo vyskočit oknem.

Zběsile jsem se nahrnula k oknu, které jsem vysunutím směrem vzhůru otevřela. Vykoukla jsem ven a okamžitě tento nápad zavrhla, bylo to příšerně vysoko. Rvala jsem si v duchu vlasy za to, že jsem letěla hned do druhého patra. Další fatální chyba.

Podívala jsem se na Hex, jako kdybych se snažila v jejích tmavých očích něco vyčíst. Kéžby by mi mohla poradit. Stále byla naprosto klidná, což mi přišlo zvláštní.

Ohlédla jsem se po pokoji, když jsem zaslechla první mužský hlas. Jednalo se o typickou americkou angličtinu, to jsem poznala ihned.

„Tady H jedna, hlaste se vedení, průnik do budovy čistý," ozval se mužský, velmi hrubý a drsný hlas odněkud ze spodního patra. Srdce mi vynechalo další jeden vyděšený úder.

Odpověď se k mým uším nedoslechla, ale tentýž muž chvíli na to pokračoval.
„Rozumím, cíl přivést živý, opakuji, živý."
Cíl? Jaký cíl?

V hlavě mi šrotovaly všechna ta pomyslná kolečka, jak moc usilovně jsem přemýšlela. Někoho hledají? Mohla by to být armáda, což mne napadlo hned jako první možnost, ale koho by armáda mohla hledat? Prezidenta? Vlivnou osobnost? Další otázkou bylo, proč kladli takový důraz na slovo živý. Mělo jít o nelegální únos a následné vydírání? A proč museli zrovna do tohohle podělanýho domu? Bylo jich tu stovky!

Zmateně, stále s nožem v ruce a jablky po kapsách, jsem se rozhlédla po místnosti nanovo, jelikož jsem zjistila, že napoprvé jsem absolutně nevnímala obraz před sebou. Donutit se racionálně uvažovat bylo najednou tak složité. Nacházela jsem se v nějaké domácí posilovně - soudě podle rotopedu, běhacího pásu, spousty odporových gum všech délek a šířek a několika činek a závaží.

Bylo jasné, že pouze s nožem si nemohu nikdy vystačit. Neváhala jsem a popadla jednu těžkou činku do ruky.

Stoupla jsem si za dveře a tiše vyčkávala. Hex se schovala za komodu s nějakými štosy papírů,která byla přiražena ke stěně naproti mé maličkosti a nebyla tak vůbec vidět. Nechápala jsem jak ten pes může být tak inteligentní.

Byla jsem jako na trní, když první kroky zazněly i na schodišti. Nutila jsem se klidně a pravidelně dýchat, abych neomdlela. Vůbec mi nedocházelo, že můj nepřítel mohl být ozbrojený. A to značně lépe než-li já, chudinka s nožem a činkou v ruce.

„Travisi, hlaste se," zaslechla jsem, přímo za dveřmi. Tělem mi projel záškub takového úleku, jaký jsem dlouho nezažila. Někdo se připlížil za dveře tak tiše, že bych ho nebýt zvuku z vysílačky ani nezaslechla. Vyřídil by mne tiše, aniž bych se stihla bránit a připravit se.

Bylo slyšet cvaknutí, voják zřejmě vypnul vysílačku, aby ho dále nerušila, aby nemusel slyšet další pokyny svého šéfa, či kolegy. Napřáhla jsem pravou ruku, která byla momentálně silnější a třímala jsem v ní několika kilovou činku z tvrdého materiálu. Oči mi doslova hypnotizovali kliku na dveřích. Žádný klíč, žádná naděje na záchranu. Chycena v místnosti s nástroji do posilovny, uvězněna jako andulka v klícce.

Stahovalo se mi nepříjemně hrdlo. Měla jsem strach z toho, co bude dál. A odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, jelikož někdo pomalu sáhnul po klice a tiše, vlastně skoro neslyšitelně, začal dveře otevírat. Klika se pomaličku, mučednicky, sesouvala dolů jako klouzající kapky po deštníku. Mučila mne svou pomalostí, napínala mne svou tichostí.