TEIWAZ | cz

XI. ᴘᴏᴍᴏᴄ

Můj nový známý — Wade, jak jsem se stihla dozvědět, byl občas horká hlava. Alex mi vyprávěla, jak se před pár dny potkali a jelikož v této době nikdo nechtěl být sám, a ani má kamarádka nebyla výjimkou, připojila se k jeho putování do neznámého. Wade se od doby, kdy se poznali, snažil dostat od onoho místa co nejdál to šlo a nikdo se mu nemohl divit. Ovšem ani za tu dobu, kterou spolu strávili, se jí o příhodě z jeho života nezmínil a tak byla tehdy stejně zaskočená, jako já sama.

V tuhle chvíli už jsme opět seděli po krátkém smíření ve stodole mezi balíky slámy a horlivě u toho debatovali o všem, co jsme stihli zjistit. Bohužel k mému zjištění, nikdo z nás nebyl o moc chytřejší, než já.

„Nezaslechl jsem o tom příliš, ale začínám tušit, že tohle celé nebude jen obyčejný výpadek. Už dávno by se to někomu podařilo nahodit a nebyla by kolem toho taková šaráda. Zatýkání, odvádění..," nadechl se Wade, aby mohl pokračovat, „tolik násilí jsem jakživ neviděl."

Těžce jsem polkla a když si toho všiml, omluvně se na mne zadíval.

„Myslíme si, že jde o teroristický útok," nadhodila Alex a nervózně projela stodolu pohledem, snad jako kdyby nás měl někdo odposlouchávat.

„Možné by to bylo," přikývla jsem se zamračeným výrazem, ale něco mi na tom celém nesedělo. Mohlo to být tím, že jsem stále byla otupělá mou citovou ztrátou, nebo už jsem byla jen paranoidní? Těžko říci.

„A ti dva, Haven a ten druhý? Co jsou zač?" zeptal se Wade.

„Ryan," vydechla jsem, načež jsem se přistihla, jak se mi hlas při jeho jméně lámal. Mé tělo bylo napnuté v očekávání, kdy sem vtrhne jako neřízená střela a způsobí další potíže.

„Popravdě zatím nevím, ale na tu holku si dávejte pozor. Něco mi na ní stále nesedí. Je prolhaná, lstivá a prozatím nevím, čeho všeho je schopna. Tvrdí, že jsou sourozenci, ale nevěřím jim ani nos mezi očima."

Oba dva tiše přikývli.

„Wade," oslovila jsem ho jemně a on se na mě v mžiku obrátil.

„Děkuju ti, vážím si toho, co pro mne hodláš udělat."

Wade přikývl podruhé a pak se podíval na své dlaně, které měl schované v klíně a byly samá jizva. Žádala jsem toho moc a byla si toho vědoma. Jenže nějakou záhadou mi právě on porozuměl, já zase začala chápat jeho, a po krátkém rozhovoru se rozhodl mi pomoci.

Dovede nás tam, ale dovnitř už ho nikdo z nás v žádném případě nedostane. Sice by se nám hodil, jelikož se v tom celém komplexu vyznal lépe, než kdokoliv z nás, ale tohle nám muselo stačit.

• • •

Bouřka už dávno odezněla a stodolu nám osvětloval zářivý měsíc. Jeho paprsky byly jako záchrana, působily filmovým dojmem a osvětlovaly spícímu Wadovi tvář. Občas sebou trhl ze spaní, ale oproti jeho předchozímu křiku, který ve spánku vydával, se jednalo o malichernost. Zdáli se mu noční můry. Každičký zatracený den, od té doby, kdy se mu přihodila ta nehoda. Vždy se ve mně vzdemnula lítost, jakmile jsem pohlédla na jeho spící tvář, jelikož jsem alespoň z části mohla pociťovat to samé, co cítil on.

Naštěstí jeho křik nikoho nepřilákal. Ryana a Haven zjevně má existence nezajímala, což mne lehce znepokojovalo. Muselo za tím být něco víc. Možná Ryan jen prostě věděl, že od nich neuteču. Byla jsem si totiž vědoma, že svého bratra sama nezachráním. Potřebovala jsem ho. On zase pro změnu potřeboval mne.