TEIWAZ | cz

II. ɴᴇᴏᴘᴀᴛʀɴᴏꜱᴛ

Jedna noha střídala pomalu druhou. Nekonečně dlouze ubíhající čas. Bolest. Ztráta a srdce rozervané na tisíc kousků. Zoufalství a zmatek.

Takhle bych popsala své pocity, které vedle bolesti ničily mé racionální uvažování. Ale dalo se vůbec v těchto chvílích racionálně uvažovat?

Trvalo snad milion nekonečných hodin dostat se do nezničených a nevyrabovaných domů. Všechny ostatní buď lehly popelem a nebo, jako tomu bylo v malém městečku, ze kterého jsem se plahočila, stačil by silnější vítr a domy by se snad rozbořily jako domečky z karet dočista sami.

Relativně nezničené budovy stály v menším dvojřadí, jedna odporně modře natřená fasáda vedle druhé. Za normálních okolností bych začala přemítat o tom, kdo by si dobrovolně natřel svou fasádu rodinného domku na tak nekřesťansky modrou, ale v tuhle chvíli bylo nedůležité, jakou má cizí obydlí barvu, nýbrž v jakém stavu se nachází jeho vnitřek.

Měla jsem ukrutný hlad a toužila jsem po horké sprše. Ale na sprchu jsem mohla hodně rychle zapomenout. Všechny kohoutky jako kdyby mávnutím kouzelného proutku vyschly. Stejně tak, jako vyhasla všechna elektřina. Z ničeho nic. Během sekundy. Všechno se ponořilo do antielektrické bubliny. Nebylo cesty zpět - nebo snad ano?

Z prstů u levé ruky mi odkapávaly kapky mé vlastní krve. Krev mi od rány, která se nacházela na paži, nepříjemně stékala po ruce a doslova mne doháněla k šílenství. Krve bylo málo a tušila jsem, že nejsem doopravdy postřelena, ale neměla jsem sebemenší vůli se na ránu vůbec jen podívat, jelikož jsem tušila, že už bych definitivně zkolabovala.

Nikde nebylo ani živáčka, což bylo na jednu stranu dobře, protože jsem u sebe neměla nejmenší zbraň, ale na tu druhou stranu mě to stále ještě děsilo. Můj mozek vlastně doteď nedokázal pořádně zpracovat, co se za posledních několik hodin vlastně stalo. Vlastně ani co se stalo za poslední pár dnů, sakra, vždyť to je jen osm dní a už tak vám to přijde jako věčnost. Měla jsem pocit, spíše tedy neumírající touhu, abych se vzbudila. Abych došla ke zjištění, že jde jen o hloupý sen, výmysl mé snové fantazie.

Ale na to bylo vše až moc reálné. Všechna ta bolest, kterou jsem prožívala, musela být skutečná.

Doklopýtala jsem se silou vůle k prvnímu baráku a odhodlaně, rychlostí šneka, se šinula k hlavním dvěřím. Zbývalo už jen pár metrů, tři malé schůdky, přejít verandu a vpadnout do domu.

Ale zrak mi utkvěl na studně, která byla chytře napůl zakrytá za domem. Zaplavil mne nový příval chabé energie. Voda. Tekutina, které bych se mohla napít - záchrana.

Problém byl, že nebylo jisté, zda je ještě funkční. V době, kdy už měli všichni svůj přívod vody, byla studna taková větší rarita. Ale možná se na mě skutečně usmálo štěstí?

To štěstí, které se na mě mělo smát před pár hodinami, kdy jsem se ho snažila zachránit, bušilo mi v hlavě.

Začala jsem se přesunovat přes nakrátko střižený trávník přímo k vodnímu zdroji. Každý kousek mne doufal, aby byla funkční. Chytila jsem za páku, která byla působením větru a jiných přírodních podmínek obalena korozí, a bez rozmyšlení začala pumpovat. Nahoru a dolu, znovu a znovu.

Jenomže se nic nedělo.

Srdce se mi rozbušilo a v krku mi snad vyschlo ještě drastičtěji, než před chvílí.

„Notak, prosím," šeptala jsem si sama pro sebe jako nějaký šílenec a za paži pumpy lomcovala rychleji.

„Tohle celý je snad nějakej posranej zlej sen!" zakřičela jsem do tichého éteru, i když jsem věděla, že bych se měla snažit být potichu. Nikdy jsem netušila, kdy tu na mě někdo vyběhne se zbraní v ruce a bude mne chtít okrást. Můj slovník mi byl ukradený, fakt, že bych měla být tichá, mi byl v tu chvíli taky u zadku.