TEIWAZ | cz

X. ᴀʟᴇx

Jsou chvíle, kdy je člověk nucen kontrolovat své emoce. Tyhle momenty většinou lidi štvou oprávněně a i já jeden takový v tu chvíli prožívala. Vlastně ne, těch chvil bylo s touhle povedenou bandou mnohem více.

Seděla jsem na vyvýšeném patře stodoly plné slámy. V ruce jsem si pohrávala s nožem a druhý jsem měla uschovaný v obalu za opaskem. Zatínala jsem čelist, snažila se o pravidelné dýchání, ale neutuchající vztek stále jen umocňoval svou sílu.

Dveře od stodoly byly pootevřené a uvnitř jsem se nacházela jen já a Hex s nacpaným břichem. Při bližším prozkoumání statku, na který jsme narazili zhruba hodinu před bouří, která venku v tu chvíli řádila jako neřízená střela, jsem objevila spousty psího žrádla. Dříve tu muselo být spoustu zvířat a psi byli jedněmi z nich. Vše tu zůstalo po výpadku elektřiny ležet ladem. Nikdo nevěděl, kde se nacházejí původní majitelé statku, ani všechna zvířata. Po všech jako kdyby se slehla zem.

Přejela jsem palcem ostří nože a zastavila se u nápisu, kterého jsme si do té doby nevšimla. Byl malý sotva dva milimetry na výšku a přes špínu skoro nebyl vidět. Vytáhla jsem si triko z kalhot a začala nůž otírat.

Oba dva nože jsem dostala od Ryana, ale netušila jsem, kde je on sám sehnal - jen tak mi je dal s tím, že je nejspíše budeme potřebovat. To ale ani jeden z nás nevěděl, že to bude proti tomu druhému.

„SSA," přečetla jsem zkratku nahlas a zamračila se. O té značce jsem do té doby nikdy neslyšela. Nápis už byl sešlý a sotva se dal přečíst, ale byla jsem si jistá, že tento typ nože si jen tak nekoupíte v domácích potřebách.

Venku se rozsvítila obloha a o pár sekund později se okolím rozezněl hrom tak hlasitý, jako když padá tisícero stromů. Hex se probudila s trhnutím ze spánku a zvedla hlavu. Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že alespoň ona je v pořádku, ale úsměv to byl skleslý a zvadlý jako nezalévaná květina v srpnu.

Stále jsem nebyla úplná a pociťovala jsem úzkost z toho, že nevím, kde jsou všichni moji nejbližší. Byl to začarovaný kruh a vždy, když jsem skončila s nějakou činností, ozývaly se ty otázky znovu a znovu. Nenechaly mne spát, ani v klidu jíst. Byly tu se mnou stále a bez přestání.

Zaslechla jsem šelestění vycházející z venku. Chytila jsem nůž pevněji do ruky a když zvuky pokračovaly a blížily se, schovala se za jeden balík slámy. Dřevěné patro, na kterém jsem se zašívala, bylo od země vysoko maximálně dva metry a tak jsem mohla kdykoliv v případě nouze s trochou té šikovnosti seskočit.

Někdo se blížil a i když jsem si díky dešti nebyla jistá, odhadovala jsem to na minimálně dva účastníky.

Zkontrolovala jsem Hex, která už stála v pozoru, připravená vystřelit. Napadlo mne za ní sice seskočit, ale nebyla jsem si jistá, zdali bych to stihla, než budou blízko na doslech. Jen jsem se modlila, aby ji nenapadlo začít štěkat. Začínala cenit zuby, to nebylo dobré.

Do levé ruky jsem chytila i druhý nůž a více se skrčila. Netrvalo dlouho, ve dveřích se objevila jedna hlava a zanedlouho po ní i druhá. Odhadovala jsem to na muže a ženu, soudě podle délky mokrých vlasů, ale nebylo tak dobré světlo, abych si je mohla lépe prohlédnout. Čím jsem si mohla být jistá bylo, že se nejedná o Ryana a tu prohnilou lhářku. Byla jsem si totiž přesvědčena o tom, že tehdy v lese nikdo od našich protivníků nebyl a ona si to celé vymyslela. U ní člověk nikdy nevěděl.

Jediný viditelný držitel pistole byl muž hubenější postavy, vlezl do stodoly jako první a sundal si kapuci. Byli celí promočení a vypadali, že se sotva vlečou. To byli body pro mne.