TEIWAZ | cz

IX. ʙʀᴏᴋᴏᴠɴɪᴄᴇ

Jedna věc byla jistá. Nikdy v tomhle světě nejste sami. I když si myslíte, že ano a že jste v bezpečí, není to pravda. Vždy se něco zvrtne a vy jste neustále pod něčím dozorem.

Jeden takový dozor nyní kráčel v mé blízkosti a já pohledem propalovala jeho záda, když v tom k mému uchu dolehlo hlasité zavytí.

Tříčlenná skupina se ihned zastavila a vytáhla své zbraně. U mne to byly dva nabroušené nože a u Ryana to byla, mne neznámá, pistole z jeho sbírky. Po mém přezkoumání jsem došla k trojce. Měl tři takového typu a já měla tušení, že se všemi umí dobře zacházet.

Haven vytáhla brokovnici. Přeměřila jsem si ji nedůvěřivým pohledem, jelikož mi přišla ve větším stresu, než jsem byla já sama. A já byla člověk, co byl za poslední dva týdny v konstantním stresu a už si na to pomalu zvykal. Ona očividně ne, vzhledem k tomu, že se k Ryanovi natiskla jako žvýkačka na podrážku. Zhodnotila jsem, že by bylo stejně složité ji od něj odlepit.

„Slyšeli jste to taky?" zeptala se přiškrceně a dál se rozhlížela do víru temného lesa, který nás obklopoval.

„Ne, já jsem hluchá," odpověděla jsem jí na hloupou otázku stejně hloupou odpovědí a všimla si, že Ryan se tiše uchechtl. Haven ho za to zpražila nepříjemným pohledem.

V duchu jsem tiše zadoufala, že to bude Hex. Od naší poslední chvíle jsem ji už nikdy nespatřila a hlodalo mne za to svědomí. Měla jsem nutkání se ji tehdy vydat hledat, ale Ryan to okamžitě zamítl a pohrozil mi u toho s tím, co právě teď držel v ruce.

Tehdy jsem odešla se zdviženým prostředníkem zpátky domů a utekla ven oknem. Nikdy to nezjistil.

I když jsem se jí opravdu hledat vydala, nenašla jsem ani ji a ani žádné stopy po tom, že by se kolem nás někdy pohybovala.

„Půjdeme tam?" ozvala se znovu Haven.

„Mohla by to být Hex," zašeptala jsem, čímž jsem zároveň skupině chtěla naznačit, že by bylo dobré se ztišit, pokud se chceme dožít večera. Což znamenalo přežít ještě minimálně třináct hodin a to se rovnalo s touto partou k nadlidskému úkolu.

„Jdi do háje s tím psiskem," ozval se i Ryan, čímž si vysloužil mou pozornost. Zamračila jsem se na něj a polkla u toho většinu těch nadávek mířených na jeho osobu, které se mi draly na jazyk a měly to nutkání vylézt ven a způsobit ještě větší dusno, než už panovalo.

Žaludek se mi sice svíral strachem, ale ta malá naděje a chuť vzdorovat byla přece jen o kousek silnější. A tak jsem se vydala kupředu, plně rozhodnuta nechat skupinu za sebou.

„Nat! Okamžitě se zastav," upozornil mne Ryan a mířil u toho pistolí přede mne, do houští. Dělala jsem, že ho neslyším a pokračovala v chůzi.

„Do háje, Natalie!" sykl a začal se pomalu blížit za mnou, až se k mé maličkosti nakonec připojil. Věděla jsem, že to udělá, protože mne potřeboval a já zároveň potřebovala jeho, což ale on vědět ještě nemusel.

Netrvalo dlouho a za zadky nám visela i Haven.

Odbočit z přímé cesty bylo vždycky trochu riskantní. Prakticky vzato pro cokoliv tady jste se rozhodli, bylo to riskantní. Bylo těžké si na to zvykat, ale ještě těžší bylo žít s tím, že vám toho chybí tolik, aby jste zase byli úplní.

„Hex?" zkusila jsem do éteru tak, aby to nebylo moc hlasité. Pokud jsem nás právě teď vedla naproti těm, kteří mne pronásledovali u řeky a všechny nás pochytají, bude to dozajista konec. Co jsem pochopila z krátkého rozhovoru, ani Ryan se na jejich stranu rozhodně nepřidával, čímž sice potvrdil mou nejistotu teorii, ale zvládl u toho i vyvrátit tisíce dalších. Byl to zvláštní člověk se zvláštními schopnostmi. Chtěl se dostat na místo, které by normálnímu člověku bylo v tomto světě k ničemu. Dožadoval se cesty na letiště.