TEIWAZ | cz

I. ᴢᴀᴄᴀᴛᴇᴋ ᴋᴏɴᴄᴇ

  „To nemůžete! Zastavte to auto!"
  „Mám tam sourozence! Stůjte!"
  „Pane, máme povolení vystřelit?"
  „Ano, povolení uděleno, střílejte vojáku."

  Proudy slz mi ztékaly po horkých tvářích a končily na mé podzimní větrovce. Usilovně jsem se snažila udržet hysterický brek na krajíčku, ale copak to šlo? Copak by to snad někdo v tuto chvíli dokázal?

  Během vteřiny se naproti mně ozvala jedna jediná, varovná rána. Pro tentokrát mířila do vzduchu a měla mi jasně naznačit, ať se ani nepokouším je dál pronásledovat. Ale já si to odmítla přiznat. Nemohla jsem ho ztratit. Svou jedinou rodinu, která mi nejspíše zbyla. Musela jsem ho zachránit a zastavit to, on mě potřeboval. Zvedla jsem uslzený pohled na místo, kde se nacházel a dlaněmi si rychle setřela slzy z očí, abych mohla dál vidět na cestu a pokračovat v běhu.

  Sprintovala jsem, co mi nohy stačily a každou chvíli mne mohli odstřelit jako ubohého psa. Donutila jsem své nohy běžet ještě rychleji. Pálila mne stehna, chodidla mne po té dlouhé cestě nesnesitelně bolela a měla jsem pocit, že až tohle skončí, a jestli vůbec někdy, že si nohy nechám dobrovolně amputovat.
  Zaslechla jsem jsem pískací zvuk.

  „Pokud ihned nazastavíte, budeme nuceni střílet," ozvalo se z megafonu a já v tom hlase ihned poznala hlas vojáka, který do vzduchu před pár chvílemi poslal varovný výstřel. Toho vojáka, který naložil mého bratra a teď ho pod vedením svého nadřízeného odvážel pryč. Toho, který mě měl v plánu zabít. Ovládla mne panika.

  Ale rozhodla jsem se to risknout. Pokračovat a vytrvat. Zrak mi klouzal z jedné uslzené tváře na druhou, ale až na čtvrtý pokus se mi podařilo ho konečně najít. Poznala jsem ho díky tomu, že usilovně máchal rukama ze strany na stranu a bránil se dvěma dalším mužům. Přišlo mi, že snad dokonce kříčí mé jméno, ale kvůli zvuku rozběhnutého motoru a mému hlasitému dechu jsem to netušila jistě. Čím dál byli, tím více mé srdce pukalo.

  Stále tu ale ještě byla naděje. Mohl jim dojít benzín, mohlo pouze dojít k chybě a nějaké volné místo tam přece jen naleznou a zastaví, aby mne také vzali s sebou a omluvili se mi.

  Jenomže ve chvíli, kdy se mi snad zdálo, že opravdu zpomalují a ta malá naděje ve mně se rozrostla, spatřila jsem nataženou hlaveň velké pušky, která mířila přímo na mou osobu.

  Polil mne studený pot. Zběsile jsem začala máchat rukama ve vzduchu, snad abych je přesvědčila, ať na mne nestřílí. V podvědomí mi bylo jasné, že se s nějakou Haven párat nebudou. Že opravdu vystřelí.

  Ale když vidíte svého jediného sourozence, kterého jednoduše ztrácíte před očima a přijde vám, jako kdyby vám někdo bral to poslední, co vám zůstalo, jako kdyby vám někdo rval srdce na tisíc kousků, odmítáte si přiznat pravdu. Ta bolest vás zaslepí a nutí vás ještě přidat.

  A tak jsem přidala.

  To, co jsem udělala, byla další chyba z mnoha chyb v mém životě, které se určitě už někam zapisují a až se dostanu do pekla nebo snad při troše toho štěstí do nebe, osoba za to zodpovídající mi ten svitek plný mých chyb předloží a jakmile ho se zvědavostí rozevři, bude dlouhý jako tok Nilu.

  Běžela jsem po prašné cestě, svítilo slunce, které se teprve před chvílí vyhouplo na obzor a nákladní auto armádního maskování přede mnou mi všechen ten prach s radostí vmetalo do obličeje. Doslova jsem se jím dusila, ale ani to mne nepřinutilo zastavit.

  Z ničeho nic se ozvala další rána. Kulka musela prosvištět těsně kolem mé hlavy, cítila jsem tu vlnu vzduchu, která mi lehce pošimrala obličej. Uvnitř mne už byla jen malá dušička a záda mi poléval studený pot ještě více, než tomu bylo předtím.

  „Nicku!" křičela jsem z posledních sil a z plných plic.

  Ozvala se další rána a i když jsem se modlila k samotnému bohu, aby mne toho ušetřil, pocítila jsem palčivou, naprosto ochromující bolest na levé ruce. S bolestným řevem a další vlnou pláče jsem zakopla a následně upadla na zem plnou štěrku a prachu.

  „Prosím," vykoktala jsem ze sebe bolestně, hlas tlumený nářkem. Natáhla jsem tím směrem alespoň ruku, jako slabé gesto, a podařilo se mi zvednout hlavu, ale auto už jsem skoro neviděla, mizelo mi před očima za obzorem jako přízrak.

  Mé tělo sebou zmítalo v plačtivých křečích a mé vzlyky toho dne ještě několik dlouhých minut protínaly náhlé ticho na předměstí. Nikde nebylo živé duše. Nikde nebyl nikdo, kdo by mi snad pomohl a řekl mi, že to, co se stalo za posledních pár dnů je pouze zlý sen. I stromy od mé tváře radši odvracely své koruny, aby se na to neštěstí nemusely dívat. Všechno se ponořilo do oblaku nové bolesti a ztráty. Zůstala jsem na všechno sama.

  Vyhládlá, špinavá a vyčerpaná.

•  •  •

Ajéje...tady se někdo rozhodl jít s novou kůží na trh..samozřejmě, že jsem to zase já.

Každopádně vám, čtenářům, přeji hezké čtení a snad si příběh užijete stejně tak, jako já si užívám jeho tvoření! Mějte se hezky a dejte si za mě horký čaj, v tomhle počasí už je potřeba..

Z.