TEIWAZ | cz

VI. ꜱᴏᴜʙᴏᴊ

  Má panika začínala stoupat, když se jedno kolo terenního vozu zaseklo v nějaké nerovnosti a odmítalo pomoci ostatním třem dostat nás přes řeku. Doteď nevím, co mě na té situaci děsilo ze všeho nejvíce. Jestli fakt, že se s batohem na zádech a psem po boku snažím přebrodit řeku v autě, nebo fakt, že mám za zadkem bandu nějakých šílených teroristů, kteří si mne buď s někým spletli nebo jsem je rozčílila vraždou jejich přítele.

  Co by ve mne ale tehdy mělo vzbuzovat podezření, ale v tu chvíli nevzbuzovalo, byla ona situace, kdy veškerá palba z ničeho nic ustala. Vzdali to a doufali, že se utopím? Nevím.

  Každopádně se z ničeho nic všichni hromadně otočili a stejně rychle, jako se hnali před chvílemi za námi, hnali se odsud pryč.

  „Notak mála, zaber, přece nás tu nenecháš!" bušila jsem do volantu jako splašená a bojovala s proudy, která nás pomalu otáčeli k břehu bokem. K břehu, ke kterému zbývaly ještě dobré dva metry.

Koutkem oka jsem si povšimla, že Hex, která doteď byla na poměry psa klidná, sebou začínala vrtět a střídavě si stoupat a zase sedat.

  Pomalu, velmi pomalu, jsme se v autě brodily tokem a já netušila, jestli se to vůbec podaří. Pobízela jsem to auto, šlapala střídavě na plyn, prala se s volantem, který mi řeka chtěla vzít, ale zakázala jsem si se vzdát. Kvůli Nickovi, jen a jen kvůli němu a mámě, která byla bůh ví kde a já jí nemohla nijak pomoci.

  Z ničeho nic se kolo uvolnilo z jakéhosi rigolu na dně řeky a auto vlivem sešlápnutého pedálu vystřelilo vpřed. Hodilo to s námi směrem vzad, ale naštěstí už se to s nárazem do vody nedalo srovnávat.

  Pak, když se první přední kolo zastavilo o druhý břeh a začalo hrabat v rozmáčené hlíně, bláhově jsem si myslela, že to nejhorší máme za sebou. Jenomže přesně ve chvíli, kdy mi spadl první kámen ze srdce, objevil se zde mnohem větší kámen, co kámen, celá horda šutráků. Auto se totiž velmi rychle začínalo točit z polohy na štorc, což znamenalo, že se nechávalo pomaličku unášet proudem směrem vzad a já, jelikož seděla na sedačce, ani neviděla směrem vpřed. Zvládla jsem jen pomalu otevřít ústa a nevěřícně zalapat po dechu.

  Přišel čas vymýšlet další plán ve snaze se zachránit.

  Děkovala jsem za obyčejná stahovací okénka na kličku, jakmile jsem za tu svou začala točit. Okno bylo dostatečně velké, abych jím prolezla i s batohem na zádech, problém byl, že budu muset skočit, abych se nohama nezasekla v autě a zároveň budu muset na druhý břeh dostat Hex.

  Netrvalo mi dlouho se rozhodnout a popruhy batohu jsem si urychleně sundala z ramen. Otevřeným okénkem jsem ho vyhodila ven, směrem na břeh a tiše sama sebe v duchu prosila, abych na ten zatracený břeh dohodila a batoh se třeba neskutálel zpět do řeky. To se naštěstí nestalo a batoh byl úspěšně exportován na pevninu.

  Nyní už tam jen zbývalo dostat psa a mou maličkost.

  Drapla jsem Hex za obojek a dost nešikovně si ji táhla na klín. Krom občasného vrčení neprotestovala. Diplomaticky jsem se jí sice snažila vysvětlit, že je to nutné pro naši vzájemnou záchranu, ale s vrčením rozhodně neměla v úmyslu přestávat. Doufala jsem proto, že mne ještě ke všemu nepokouše.

  Po pár metrech hned před námi, po směru proudu, se koryto řeky začínalo rozšiřovat, takže bylo naším úkolem stihnout se do té doby vylodit, aby nás pak proud nepřenesl do středu řeky a já nebyla namydlená ještě více, než-li předtím.

  Vystrčela jsem pomalu Hex směrem z okénka a jak se snažila hrabat směrem na břeh, drápem se mi zasekla o levé stehno. Tiše jsem se zajíkla bolestí a strčila ji do zadku, abych ji popohnala. Doga se od mých nohou plně odrazila a vcelku ladně doskočila na břeh.