Neodcházej

16. Zloba

"No taaak" přikryji si hlavu peřinou. "Vstávej jdeme do školy" zatahá mě Ema za odkrytou nohu. Ucuknu s ní a strčím ji zpátky pod peřinu. "Chci spát, jsem utahaná" postěžuji si s vydáním podivného zvuku, který jsem ani nevěděla, že umím. "Co to bylo za skřek" rozesměje se má kamarádka. "Proč musí být pondělí?" posadím se a zahledím se ji do očí. "To je život a makej, mamka dělá snídani" pustí peřinu, kterou držela a odejde, ve dveřích se na mě ještě otočí a udělá gesto rukou, že mě pozoruje.

"Dobré ráno Veru" pozdraví mě Sandra, Emy mamka. Tykat jsem ji začala až včera, když mi to nabídla. "Dobré" odpovím na spět a sednu si za Emou ke stolu. "Udělala jsem lívance" s touto větou se na nás otočí s plným talířem. Položí ho mezi nás a nabídne mi džus, který ráda přijmu. Děkovně se na ni usměji. "Dneska vás nemohu vyzvednout, budu dlouho v práci. Máme poradu a vedoucí nás tam chce všechny." oznámí nám Sandra a napije se své kávy. "To nevadí, stejně jsme se dneska chtěli projít" podívá se na mě Ema a zazubí se. Dneska venku mrzne, přece jen je leden, ale sníh není, za což jsem zatraceně vděčná. Nesnáším zimu, mrzne, klouže se to všude a každou zimu hodím držku.

"Kde se loudáš?" otáčí se za mnou Ema s Denisem. Hodím po ni vražedný pohled. "Mákni takhle se do školy nedostaneme v čas" doběhne ke mně a popadne mě za rámě. "Nemůžu tak rychle, klouže se to" stěžuji si a cupitám za ní. "Vy holky" protočí oči Denis a zazubí se na nás. Ema ho přetáhne do ramene a zašklebí se. Protočím oči a dál cupitám kousek vedle Emy. "Co máš v plánu na dnešek?" zeptá se Denis Emy. Od doby, co u ní bydlím, nemají moc času pro sebe. Myslím, že ho to štve, ale neřekne to nahlas. Ema se na mě ohlédne a čeká jestli ji řeknu, že jim nechám prostor. Jenže dneska, nemám kam jít. Zakroutím záporně hlavou. Povzdechne si. "Dneska se budu učit, ale -" Přistoupím k ní a šeptnu ji "ve středu" znovu se odtáhnu. "Budu mít čas ve středu" oznámí mu Ema a chytí se ho za ruku. "Dobře ve středu se to hodí" přitaká ji Denis.

"Ahoj" přilítne k nám Adam a políbí mě na tvář. "Ahoj" usměji se na něho a zavěsím se mu do nabídnuté ruky. "Čau kámo" pozdraví se plácnutím Denis s Adamem. Podíváme se na sebe s Emou a protočíme oči. Ema si přitáhne Denise zpátky k sobě. "Co máš za hodinu?" zeptá se mě Adam. "Matiku" oznámím s povzdechem. "Jo matika je na prd, ale Marková je v pohodě" přitakám mu, ale to nic nemění na tom předmětu. Hlavně jsem vděčná řediteli, který mi dovolil studovat i v těhotenství. Jediný člověk, který mi udělal radost od doby, co se to stalo. "Tak já letím na němčinu" oznámí mi Adam a věnuje mi letmý polibek. Na konci chodby mi ještě zamává a zmizí za rohem.

"A my jdeme" oznámí mi Ema a táhne mě do třídy. "Kde je Denis?" ohlídnu se, ale nikde ho nevidím. "Už šel do třídy" oznámí mi a dál kráčí přeplněnou chodbou studentů. Míjíme pár známých tváří a zdravíme spolužáky, kteří nás osloví. Před naší třídou, je jako vždy hlouček lidí a v čele stojí Adriana. Posledních pár měsíců nechodila do školy, byla na dovolený s rodiči a potom onemocněla. Nechyběla mi ani trochu, ale taky mě štve, že jsem nebyla u toho, jak ji Adam zesměšnil před většinou žáků.

S nadějí, že si mě nevšimne, zapluji do třídy a vrhnu se ke svému místu. "Ahoj Veru" přiběhne Lenka a obejme mě. "Ahoj" pustím se jejího objetí a sama se odtáhne a jde se pozdravit s Em. "Čau kluci" pozdravím Daniela a Lukáše. "Ahoj" řeknou sborově a usmějí se na mě a i na Em. Kývne jim na pozdrav a vytáhne si poznámky. "Nemůžu se dočkat" protočí oči a mrskne učebnice na stůl. Všichni se rozchichotáme. 

Poslední zvonění, je to jako osvobození. "Nezapomeňte na úkol a písemku, kterou si napíšeme ve středu!" rozezní se hlas učitelky, která je už stejně přerušována spolužáky, kteří si balí a odcházejí ze třídy. Sama popadnu batoh a učebnice, vyřítím se z ostatními ke skříňce na chodbě. Zadám heslo a s cvaknutím ji otevřu. Naskládám do ní učebnice, které nebudu potřebovat na učení se a vyměním je s těmi, které potřebuji domů. "Kdo pak se nám to vrátil do školy?" zaslechnu opodál u skříněk arogantní hlas a vím, že se baví o mně. "Věděli jste, že je těhotná s Adamem Hartem" řekne ten hlas za mnou, vím komu patří, ale příčí se mi na jazyce, ho vyslovit.

Zabouchnu skříňku a chystám se odejít ze školy a počkat tam na ostatní. Do cesty se mi postaví Adriana s holkou, kterou neznám jménem, ale je mi povědomá. "Nazdar" pozdraví mě namyšleně, jako obvykle. "Čau?" řeknu s otazníkem a postavím se se založenými rukami na prsou před ně. "Jak se má mimino?" uchechtne se ta vedle ní a znovu na mě hodí povýšený pohled. "A jak se má holka, která byla odmítnuta?" vrátím ji otázku otázkou. Frkne si, jako by mě to mělo nějak zastrašit. "Lepší, než být těhotná s klukem, který by mě podvedl." hodí po mně posměvačný pohled. "Víš, co je smutný? Ty, ale žádného kluka nemáš a v blízké době mít na sto pro nebudeš" mlasknu a zakroutím hlavou. "T-" nic z ní nevypadne. "Co je? Nemáš, co říct? Stačilo by, máš pravdu Veroniko, já si nikoho nenajdu, protože mě kluk opustil a začal chodit s jinou." ukážu na sebe prstem. "Se mnou" vy hláskuji a začnu přikyvovat, aby to bylo dost jasné. Otočí se na patě a se svou kamarádkou odejde.

"Co se stalo?" začne se mě vyptávat Lenka. "Co by mělo?" nechápavě se na všechny podívám. "Prý si se chytla s Adrianou" řekne ustaraně Em. "Že tě prý dost ponížila" řekne Lukáš. "Ona a mě ponížit" zasměji se tomu. Všichni se na mě pořád nechápavě dívají. "Já ji ponížila a ona pak odešla, neměla mi co říct." řeknu jim pravou verzi příběhu. "To se rozneslo docela rychle" řeknu. "Znáš to, škola" řekne Daniel a všichni mu přitakají.

Nechápu, proč si o mně všichni myslí, že jsem zranitelná. Nikdo mě nikdy neshodil, protože jsem se uměla bránit, nejen psychicky, ale i fyzicky. Sice ne v tomhle stavu, ale jinak to hravě zvládám. Nemůžu se dočkat, až se tohoto břímě zbavím. Nebude to jednoduché, protože moji rodiče, se kterými už jsem nepromluvila, ani nepamatuji. Budou namítat něco proti, já se nenechám. Nikdo nemá právo mi zasahovat do života, ani rodiče, ani Adam a ani mí přátelé. Nikdo. Je to můj život a chci ho žít po svém. Začnu ho žít po svém, až bude po všem. S těmito myšlenkami nastoupím do nacpaného autobusu, který nám dneska zázrakem neujel. Em mamka nemohla přijet a málem nám hrozilo, jít pěšky i domů, jako by nestačila cesta do školy.

"Mrzí mě, že máš kvůli mně tak málo času na Denise." omluvím se Em, která jde vedle mě od zastávky. "To neřeš, mi to těch pár měsíců zvládneme" věnuje mi úsměv, ve kterém nevidím nic falešného, ale vím, že ji to trápí. "Objednáme si pizzu, pustíme nějaký film a budeme se učit" vylíčí mi svůj plán Ema a zavěsí se mi do rámě. "To zní, jako nejlepší plán na světě, ale mám k tomu pár připomínek" podívá se na mě a spraží mě pohledem. "Jakých?" zeptá se. "Vezmeme si deky, protože je zima a uděláme si čaj, pak až podnikneme tvůj plán" zamyslí se a pak přikývne. "Jsi nesnesitelná" řekne. "Já vím" usměji se. Pokaždé mám lepší plány než ona, ale to se za ty roky nezměnilo.

"Jakou si dáš pizzu?" zamyslím se. "Už volám, tak rychle. "Salámovou a sýrovou objednej" přitaká a objednávku zopakuje do telefonu. "Dobře za půl hodinky. Na shledanou" zavěsí a položí mobil na stolek. "Tak a jdeme pustit ten film" zapne televizi a nechá puštěnou Zlobu. Jediný film, který právě začíná a my ho tím pádem uvidíme od samého začátku. Uvelebím se na gauči a zachumlám se do deky. Em mi podá šálek čaje a sama se posadí vedle mě. "Na společný den" zvedne šálek čaje a přiťukneme si. "Na společný den" řeknu také a věnuji se dál začínajícímu filmu.