Neodcházej

Neodpouštěj (5. kapitola)

5.kapitola

Probudili mě ranní paprsky, které mě hladili po tvářích. Večer jsem zapomněl zadělat závěsy. Posadil jsem se a protřel si oči. Z dlouhým zívnutím jsem se postavil na nohy a zjistil, že Isabela není ve své postýlce. Dveře od pokoje byli mírně otevřené. Zmateně, ale dost odpočatě jsem se oblékl do tepláků a upnutého šedého trika. Vyrýsovaly se mi břišní svaly, když na mě triko přilnulo. Bylo mi těsnější v ramenech, ale ještě se dalo nosit. Přemístil jsem se do koupelny, kde jsem vykonal veškerou ranní hygienu. Poté bez zaváhání se vydal po schodech dolů najít mamku s Isabelou a něco málo sníst, protože jsem včera nevečeřel nebylo mi zrovna nejlépe.

"Halo!" zavolal jsem přes celé spodní patro. "Tady!" ozval se mamčin hlas z kuchyně. Šel jsem tedy do kuchyně, ale koho jsem spatřil. Zůstal jsem stát přimrzlí u dveří. Od pohřbu jsem ji neviděl na hostinu nebyla pozvaná, ale na pohřbu měla tu drzost se ukázat. "Dobré ráno Adame, dáš si čaj nebo kávu?" zeptala se mě mamka, která zrovna zalívala dva hrnky. "Kafe" odpověděl jsem jednoduše. Až potom jsem si všiml, že drží na klíně malou. Přešel jsem k ní a prostě si ji vzal. "Dobré ránko Isabel" pozdravil jsem uzlíček štěstí. Zrovna cumlala jednu ze svých hraček. Posadil jsem se s ní ke stolu a nechal ji sedět na své klíně, tak aby nemohla spadnout. "Tady máte" položila mamka dva hrnky na stůl. "Já půjdu vedle" ukázala rukou a v tu ránu zmizela.

"Přišla jsem si z tebou promluvit" řekla Adriana a usrkla si čaje, který ji připravila mamka. Nechápu, proč ji sem vůbec pouštěla. Ví přece, že s ní nechci mít nic společného a to ani být s ní sám v jedné místnosti. "Nevěděla jsem, že to přežila teda až do pohřbu" řekla najednou, když jsem neodpovídal. Přikývl jsem. Nejradši bych na ní něco zakřičel jako třeba "Proč by neměla jako žít?" nebo něco v tom smyslu, ale udržel jsem se a nic neřekl. "Hele nepřišla jsem se hádat nebo tak něco, chci si jen promluvit o tom, co se stalo mezi námi" "Ale já o tom mluvit nechci, protože to nic neznamenalo" odsekl jsem. "Pro mě ale jo. Chápu, že není ta správná chvíle, ale někdy to probrat musíme. Chci si o tom promluvit, jasný." naznačil jsem aby teda mluvila, ale nic z ní nevypadlo. "No, tak čekám, co mi řekneš?" poslední slovo jsem prodloužil do otazníku, aby to pochopila. "Ty víš, žes byl můj první sice ne teď naposledy, ale když jsme spolu chodili, tak si byl. Nechci prostě jen tak skončit." "Ale já už s tebou nikdy nechci-" nedokončil jsem to, protože mi skočila do řeči. "Ne tak jsem to nemyslela, já už s tebou taky nechci chodit nebo tak něco, ale chci být-" "Co? Kamarádka?" vyvalil jsem na ni oči. "Ano" odpověděla jednoduše.

Ještě jsme si nějakou tu chvíli povídali o všem možném. V mém životě už není místo na nenávist a hádky, ne když je u toho Isabel. Nechci se před ní hádat, nikdy. Teda až na otce, se kterým to v klidu probírat nejde, ale to je zase jiná kapitola mého života. Už před lety jsme si s otcem neměli, co říct a pak si najednou našel práci, kde cestuje a skoro jsem ho nevídal. Když přijel tak většinou v týdnu a než jsem se vrátil ze školy, byl už dávno pryč. Nechal mi na stole jen nějaký pohled a peníze, abych si něco koupil, ale peníze ani pohledy mi ho nenahradili. Chyběl v mým životě a mamka chodila často do práce, přece jen je zdravotní sestra a několik směn ji zasahovalo i do Vánoc. To jsem nesnášel ze všeho nejvíce, trávit v jedenácti Vánoce sám. Táta vždycky poslal jeden dárek mě a jeden mamce a tím to skončilo ani nezavolal, nenapsal mi, jak se mám. No a o dva roky později, když jsem procházel pubertou, jsme se začali hádat. Chtěl ze mě mít podnikatele nebo právníka, ale já se rozhodl jít na cestovní ruch. Jsem za to vděčný, protože jsem tam poznal Ve, která tam o rok později začala chodit na hotelnictví.

"Hele asi bych měla jít. Jo a pozdravuj Emu s Denisem, až s nimi budeš mluvit. Docela v té škole chyběli. Jo a ještě, budeš v září chodit do školy?" září a sním i začátek školy už je za necelý dva týdny. "Budu studovat z domu" odpověděl jsem na otázku, která mi byla kladena ze všech nejčastěji. "Dobře, zase se někdy zastavím" přikývl jsem a s malou v náruči ji šel vyprovodit ke dveřím. "Tak zatím" rozloučil jsem se. Ona se ke mně naklonila a políbila mě na tvář. "Měj se" a s tím jsem za ní zavřel dveře. "No není pěkné, když za tebou někdo přijde, aby si jen tak popovídal? Měl by si ze svými přáteli trávit více času. Úplně si ze ode všech odstřihl." "Mami prosím tě nepotřebuji nikoho." "To je jen můj názor a měl by sis zase někam vyrazit malou ti pohlídám. Nemůžeš být zavřený celý svůj život doma." "To ani nebudu" odsekl jsem a zamířil do svého pokoje. "Jen říkám, že ti to neprospívá." "A co ty o tom můžeš vědět?" zastavil jsem se a otočil se na ní. "Vím své, taky jsem byla matka. Vychovávala jsem tebe a vím, jaké to je být odříznutá od přátel a rodiny" "Ale já mám rodinu, tebe." odpověděl jsem ji. "Prostě začni myslet na budoucnost a ne na přítomnost. Nemůžeš celý život bydlet se mnou. Nemůžeš být doma a nikam nechodit. Tímhle tvůj život neskončil." Můj tím skončil. "Ten můj ano." zakroutila hlavou. "Čeho se pořád bojíš?" zeptala se na nesouvislou otázku. "Prosím?" zeptal jsem se.

"Čeho se tolik bojíš? Odmítnutí mezi přáteli nebo tomu, že když sis udělal dítě budou se k tobě chovat jinak. A nebo je v tom pořád Veronika?" Když vyslovila její jméno přejel mě mráz po zádech. "Ano mami, je v tom Ve. Dokud budu doma s malou mám malou naději toho, že na ni nezapomenu, ale co až když začnu chodit ven a začnu zapomínat." popotáhl jsem, to je to co mě užírá pomyšlení na to, že o ni přijdu napořád. "Nechci na ni zapomenout." přidal jsem a zhluboka se nadechl, abych se nerozbrečel. "Nikdy na ni nezapomeneš. Bude ti ji připomínat do konce života, ale musíš jít dál." zakroutil jsem záporně hlavou. "Slíbil jsem ji, že na ni počkám v čekárně a že to zvládne, že bude v pořádku a ona umřela. Slíbil jsem to a ona-" rozbrečel jsem se. "Jen si ji uklidnil, všichni by na tvém místě udělali to samé." "Nebyla si tam, nebyla. Nevíš, co se stalo. Přišla si až déle až když už byla na sále. Já ji řekl, že to zvládne, že ji miluju. Nemohl jsem tam být s ní a ona to chtěla. Nechtěla beze mě odjet a já ji nechal jít. Nebyl jsem s ní, abych ji uklidnil, když se bála. Prostě jsem byl zbabělí a jediné, co jsem ze sebe dostal bylo počkám tady a miluju tě. Měl jsem-" popotáhl jsem. "Měl jsem ji toho říct ještě hodně, měl jsem tam být...na sále, prostě měl." rozbrečel jsem se ještě víc při té vzpomínce. "Já ji miluju a nic to nezmění...nikdy. Nechci, já už prostě nemůžu. Probouzet se každé ráno a nevidět její tvář. Jít po schodech dolu a nenajít ji v kuchyni, jak krmí malou. Nikdy se s ní neprojít v noci při hvězdách. Už nikdy ji nepolíbit. Prostě nemůžu-" sedl jsem si i s malou na schody a brečel. "Vezmu si ji a dej se do kupy." vzala mi malou a bez dalšího slova odešla. Zatímco se já hroutil.