Neodcházej

18. Oslava

Kdyby mi dneska bylo osmnáct nemusela bych podstupovat nic z toho, co musím dnes podstoupit. Jenže mi je pořád šestnáct a i když je už Adam plnoletý, nijak mi to nepomůže. Nechci znovu přijít o jedinou rodinu, kterou mám. Znamená to sice ponechání těhotenství, ale následnou adopci, o které ještě nikdo neví. Nebo spíše o tom nikdo nechce slyšet, když už s tím začnu. Mamka se pak tváří, jako bych nikdy nic takového nezamýšlela a sestra se věnuje pletení soupravičky v modré barvě.

"Tak už jsi připravená máme tady první hosty" vklouzne mi do pokoje sestra s velkým úsměvem na tváři. Přikývnu a podívám se ještě do zrcadla. Mamka a sestra mi na tento den koupili šaty v modré barvě s růžovou mašlí okolo pasu. "Vypadáš nádherně, tak už jdeme" zatáhla mě za ruku a zavěsila se mi do rámě. Zabouchla jsem za sebou pokojové dveře a vydala se se sestrou na mou osobní popravu. Všichni mi budou sahat na břicho a špitat si o tom jestli to bude kluk nebo holka. Potom rozříznou dort mimina, což je pěkně ujeté. Nakonec si sednu do křesla a budu rozbalovat dárky a poslouchat k tomu příběhy, kde ty věci koupili a proč. Vzdychnu si. "Není ti špatně? Nevypadáš vůbec dobře." Zeptá se mě Lucie a přitom mě chytí za obě ramena. "Je mi úžasně" odpovím rychle a setřesu jí ze sebe.

"Konečně jsi tu, zdržuješ hosty, kteří přišli kvůli tobě. Nezapomínej se usmívat a chovat se slušně." Šeptne mi nakonec a začne nosit připravené jídlo na stoly. "Tak tady jí máme" přiřítí se ke mně mamky kolegyně z práce s rozpřaženými rameny, nevzpomínám si, že bych ji nechávala na seznamu. Stejně jako několik lidí, kteří tu stojí a vím, že jsem je škrtla. Stejně si to udělala po svém. Ať už dorazí Adam a kamarádi, jinak to nezvládnu. "Dobrý den" pozdravím a přinutím se k úsměvu. "Můžeš mi tykat, za chvíli budeš přece jen jednou z nás." Rychle mě obejme a pak, jak jsem čekala mi přitiskne ruku na břicho. "Tebe taky zdravím maličký" protočím očima a ruce nechám klesnout podél těla k bokům. "Ahoj" vmísí se do našeho hovoru, ne hovoru mamka, aby se přivítala ze svou známou. Popadnu příležitost a zmizím z dohledu.

"Kde jsi, potřebuji abys tady byl. Je to příšerný." zacpu si druhé ucho abych slyšela, co mi říká na druhé straně hovoru. "Už jsme na cestě za minutku tam budeme" "Dobře, zatím ahoj" položím hovor a mobil hodím zpátky do kapsy bundy, která visí na věšáku. "Co tu děláš, oslava je v obýváku a ne na chodbě" sykne na mě Lucie. "Čekám na Adama" odseknu na spět. "Pojď do obýváku, hned!" poslední slovo trochu ztiší, ale rozeznala jsem ten tón hlasu. "Nejdu" odseknu znovu a zkřížím ruce na prsou. Zamračí se, ale zmizí v obýváku.

Před chvílí dorazili poslední hosté a dům, který byl před chvílí polo prázdný, je teď narvaný samými dospělými. "Kdy to skončí?!" vzdychnu si a opřu se o Adama. "Brzo" šeptne mi do ucha. "Nemůžeme vypadnout?" zeptám se nadějně. "Bohužel ne" odpoví dost sklesle, je vidět, že ani jeho to tu nebaví. "Zůstaneš dneska přes noc?" přikývne a přitáhne si mě do objetí. "Je čas na dort a dárky!" celá místnost utichne a pohledy se přemístí na mě. "Pomoc" šeptnu sotva slyšitelně. Teď už vedle mě stojí i Ema a zbytek party. "To zvládneš" popostrčí mě Ema dopředu, ke stolu s dortem. Mamka mi dá do ruky nůž. Mám sto chutí tady všechny pobodat a utéct. Zeširoka se falešně usměji a podívám se na ten příšerně vypadající dort. Zabodnu špičku nože přímo do břicha té věci, co má být dítě a ukrojím kousek. Celým domem, kterým před sekundou proudilo hrobové ticho, se rozezněl potlesk a pokřikování.

"Je to výborné" "Skvělí nápad Lenko" všechny tyhle řeči poslouchám celé odpoledne, ale jak si můžou tito lidé myslet, že je máma tak super. Vždyť mě donutila si nechat dítě a nutí mě do této oslavy, tak proč? "Jsou na řadě dárky!" zakřičí a zatleská někdo v místnosti. "Jdeme na dárky, hurá!" řeknu sarkasticky. Posadím se do připraveného křesla a přehodím si nohu přes nohu.

Všechny dárky se ke mně valili, jak balvany a sotva jsem je stačila rozbalovat a rovnat na hromady. Od menších darů, o větší až po zbrusu nový kočár. Tohle je šílené, vždyť to dítě ani nebude moje. "Děkuji všem" další hlasitý potlesk.

(Takhle pokračovala oslava celé odpoledne až do osudového večera.)

"Slyšeli jste to, prý to dítě ani není toho pohledného klučiny" špitali si tři babky. Nevnímala jsem je a dělala, jako by nic. "V šestnácti ,být to moje dcera už nikdy nevystrčí hlavu z domu" to se dalo čekat, pomlouvání, nic si z toho nedělám, ale ranilo mě to. "To bude maminka, jak má být. Přesně proto by měli mít mladé holky děti. Mít já dceru, taky bych jí to dítě přála." nadzvedl se mi z těchto slov žaludek, ale rozdýchala jsem to. "Ta Lucka je chytrá, zaměnila antikoncepci za prášky na něco jiného. Z takové sestry by si měli vzít naše děti příklad a chce se nabídnout na opatrovnictví. No není to super." rozplývají se nějaké cizí ženy. Slyšela jsem dobře. Zaměněná antikoncepce. Ne, ne ne to není možné, vždyť...to ne. Přikryji si pusu rukama a rozbrečím se. "Jak mohla, jak mohli"

"Co se děje?" přiběhne ke mně Adam a obejme mě. "Ona, oni...plánovali...to" vykoktám ze sebe a zabořím hlavu do jeho ramene. "Co plánovali?" odtáhne mě a zahledí se mi do očí. "Těhotenství" zavzlykám a znovu se mu zabořím do mikiny. "Klid to vyřešíme" konejšivě mě začne hladit po ramenou až na záda. "To bude dobrý" pokračuje.

"Co chceš udělat?" zeptá se mě a chytí mě za zápěstí. "Věř mi" přikývne a pustí mou ruku. "Můžu poprosit trochu pozornosti!" rozkřiknu se přes celou místnost. Všichni ztichnou a podívají se mým směrem. "Ráda bych všem něco oznámila" zašklebím se na mamku a následně na Lucii. "Zlato určitě už jsi unavená, běž si radši lehnout." "Ne nejsem unavená a přestaň za mě mluvit" odseknu jí, což některé návštěvníky dost zaskočí.

"Chci Vám něco říct o mé mámě a sestře" začnu. "Obě to jsou neskutečné svině!" poslední slovo dost zakřičím, aby se náhodou někdo nepřeslechl. "Donutili mě si nechat dítě, zničili mi papíry k potratu a dokumenty, donutili mě se odstěhovat kvůli jejich chování, žila jsem u Emy nebo Adama. Jo a ti kteří si myslí, že jsem kurva a podvedla jsem ho, tak tak to není je to jediný kluk, se kterým jsem kdy spala, pro upřesnění. Za další brala jsem antinu, kterou mi podle všeho Lucie zaměnila za jiné léky, které jí jsou podobné." oddechnu si. "A za poslední po porodu, jde dítě k adopci, už jsem podepsala papíry bez vašeho vědomí." podívám se na svou "rodinu". "Mohla jsem podepsat adopci, protože to je jediná věc o které Vy nerozhodujete" ukázala jsem na ně. "A to by bylo asi všechno. Vlastně ještě jedna věc ty dárky si můžete zase vzít zpátky" usměji se od srdce.

"Jo a bydlím u Adama!" řeknu při odchodu. "Vážně jsi to udělala?" zeptá se nevěřícně Adam. "Co se to právě stalo?" vykoulí na mě oči Ema. "Jsem na tebe hrdý" vloží se do toho Daniel. "Skvělá práce" zazubí se Lukáš. "Tohle jsem nečekal" doplní Denis. "No jo, jsem plná překvapení" popadnu bundu a batoh s kabelkou, které jsem si pro jistotu připravila už včera, kdyby se něco pokazilo. "Můžeme vypadnout?" zeptá se Adam. Přikývnu, vezme ode mne tašku a hodí si ji přes svoje rameno. "Jsi u nás vítána." řekne Adama mamka. "Mockrát děkuji" "To je samozřejmost" věnuje mi úsměv. "Jedeme domů, musíte být unavení.