Neodcházej

24. Neodcházej

Pohled Adama:

Přecházím z jedné strany čekárny na druhou. Každých pět minut se dívám na dveře, kterými odjela. Neuběhla ani hodina a mě to přijde jako věčnost. Hodiny na zdi nad recepcí, jako by se zastavili. Celé okolí lehlo tichem a mě pohltilo s sebou. "Ona to zvládne" obejme mě mamka. "Ale co když se něco pokazí?" tyhle myšlenky mám v hlavě už od doby, co jsem se vzbudil a uviděl postel od krve.  "Zvládne to uvidíš." Jen přikývnu na víc se právě nezmůžu. 

Do čekárny se vřítí Em s Denisem a za nimi hned Daniel s Lukášem. Začnou se rozhlížet až na Emu, která si mě okamžitě všimla a rozeběhla se ke mně. Objala mě až jsem se zapotácel a i společně s ní málem spadl na zem. Ostatní ji následovali, ale drželi si dostatečný odstup. Pozdravil jsem se s Denisem, našim klasickým pozdravem. Em se odtáhla a začala se hned vyptávat. "Jak je na tom? Jak je tam dlouho?-" v pokračování ji přerušil Denis, který si ji přitáhl k sobě za boky a objal ji okolo pasu. "On ti všechno řekne, ale zpomal" řekl ji a přitáhl si ji pevněji. 

Když jsem jim řekl všechny podrobnosti, které se od příjezdu stali, tak jsem se šli posadit na křesla, která měli v čekárně. "Skočím nám pro kafe" oznámil Daniel. "Já si dám karamelové latte" řekla Em. "Já černou kávu" nadiktoval Denis. "Ty Adame?" zamyslel jsem se a i přes to, že jsem neměl na kafe ani nic podobného chuť vybral jsem si. "Dám si  latte, ale bez cukru" Daniel přikývl. "Ty jdeš se mnou tohle sám neunesu" popadl Lukáše za rameno a odešli. "Kluci vezměte mi tam taky černou kávu" křikla na ně ještě moje mamka a dál pokračovala v prohlížení si časopisů, které leželi na stolcích po celé čekárně. 

Moje noha se od doby, co sedíme nepřestala pohupovat. Uklidňuje mě to, když jsem ve stresu. Ema vedle mě na ni položí ruku. Podívám se na ni a pak hned na Denise, který si hledí své kávy a kecání s kluky. "Ona to zvládne" usměje se na mě. "To říkají všichni nějak často" hodím po ni falešný úsměv a sklopím zrak na své boty, které právě vypadají docela zajímavě. "Můžu za to já" vím to celou dobu, ale nikdy jsem to neřekl nahlas. "Ty za nic přece nemůžeš" snaží se mě uklidnit Em. "Jak ty to můžeš vědět, nebyla jsi tam. Neviděla jsi, jak trpěla bolestí. Málem mi v tom autě omdlela a já se musel věnovat řízení. Mohl jsem o ni přijít, kdybych se nevzbudil, mohla-" "Nestalo se tak, takže se za to přestaň obviňovat. Jediný, kdo za to může je její matka a sestra." to ji nebudu vymlouvat, ale já v tom mám taky svůj podíl. 

"Kde jsou vlastně její rodiče?" zeptá se najednou Lukáš. "Nevím, já jim nevolal a ani se tak nechystám učinit" to by mi ještě scházelo mít tu její rodiče, kteří za to nesou z větší části vinu. "Chápu tě, ale měli by to vědět, stejně jim budou volat z nemocnice, protože jsou to její zákonní zástupci." řekne Daniel, jako bych to nevěděl. "Furt lepší, aby jim to zavolali oni než já." nesnáším její rodiče od doby, co jí tolik ublížili. Co jsme ji my ublížili. "Můžu za to já, prostě jsem to měl vědět. Měl jsem ji chránit a nenechávat ji v tom. Podvedl jsem ji, když mě nejvíc potřebovala a já to nepoznal. Nic jsem nepoznal" zabořím obličej do dlaní a snažím se myslet na něco jiného, fakt nechci brečet před ostatními, jejími kamarády. "Hele všichni děláme chyby, ale to neznamená, že by ses měl obviňovat, za něco za co nemůžeš ty, ale její máma" "Jenže její máma ji nepodvedla" řeknu. 

"No jak se to vezme" nahodí Denis. Povzdechnu si. "Hele všichni mají kus viny i já jsem to měla vidět, místo toho jsem chtěla odjet do Anglie a nechat ji tady" zakroutí Em nechápavě sama nad sebou hlavu. "Já mysle, že tam jedete" nahodil jsem a podíval se na Denise s Emou. "Jo jedem, ale nakonec nastoupíme až příští rok. Letos už by to nemělo smysl" odpoví Denis. "Odjeli by jste, kdyby Ve nebyla těhotná?" Em jen přikývne. "Odjeli" zatváří se jako by za to mohla i ona. "Hele dost obviňování a spekulací, co by kdyby. Nikdo už to stejně nezmění, už musíme jen čekat až se konečně otevřou dveře a vyjde z nich doktor." zatrhne to všechno Daniel, který mi z nás všech připadá stejně nejrozumnější. Všichni přikývneme a mlčky dál sedíme v křeslech s kávou v ruce usrkáváme.