Láska na Ministerstvu kouzel (Dramione)

Část 14.

Číst dopis, který přiletěl se sovou, byl pro chlapce bolestivý. Bál se o ni, věděl, že to není správné, věděl, že jí hrozí nebezpečí. Zrovna tam, kde odpočívá a nabírá sil. Prsty si prohrábl své rezavé vlasy a povzdychl si. Kéž by to byl on, kdo by se o ní staral. V tuhle chvíli nemohl nic. Nemohl pro ni přijít, pomoc ji, zachránit. Arthur, chlapcův otec též nevypadal z dopisu šťastně, ale jak jeho syn tak ani on s tím nic nezmohli.

Dům bez dívky byl prázdný. Bál se, že když o ni příjde, zblázní se. Nemá již nikoho. Jeho dvojče zemřelo, Ronald je s Charliem v Rumunsku a jeho jediná sestra je bůh ví kde. Myšlenky na to nejhorší ho zůžovaly. Musel jít něco dělat, nemohl jen tak sedět.

Dívku probudila vůně a praskání dřeva. Otevřela oči. Neležela ve svém pokoji, neznala toto místo. Zděšeně se posadila a rozhlédla se po místnosti. Tmavé závěsy, zelené zdi a starožitný nábytek ji nic neříkal. Odkryla se, nohy sesunula na chladnou zem a přišla k fotografii nad krbem.

"Pane bože!" vyhrkla, když uviděla kdo na fotkách je. Nemohla uvěřit, že je v rodinném sídle Malfoyů. Nechápala, jak se zde ocitla. Srdce jí zběsile bilo, nohy třásly. Vše jí zrazovalo až na její sluch.

Zpozad mohutných honosných dveří slyšela klapavý krok. Rukou si sáhla na bok k pásku u kalhot, kam vždy dává hůlku. Zděsila se, když zjistila, že tam její hůlka není. Čím blíže kroky byly, tím více se bála a couvala až k oknu. Co nejdál od dveří.

Cvaknutí kliky bylo pro dívku nejvíce mučivé. Nemohla strachem dýchat. Křídlo dveří se otevřelo a v nich stál on. Tentokrát nebyla jen ona zděšená. Na chlapcovi obličeji se zračil strach míšený s překvapením. Hbytě vstoupil do pokoje a zavřel za sebou.

"Kde je moje hůlka? Co tady dělám?" Pokládala jednu otázku za druhou. Strach v jejím hlase byl znatelný. Odpovědi se ale nedočkala. Mladý Malfoy se opřel rukou o rám krbu a zhluboka si povzdechl.

"Bál jsem se Hermiono." Odvětil tiše. Díval se na plameny v krbu a doufal, že dívka neuvidí jeho tvář. V očích ho pálily slzy. Nechápala nic z toho. Pomalu přišla blíže ke krbu a zahleděla se do jeho vlasy skryté tváře.

"O čem to mluvíš?" Optala se jemně, nechtěla vyvolat jakoukoliv hádku.

"Byla jsi nemocná, omdlela jsi. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl jsem tě odvést domů, ale nikdo tam nebyl. Byla jsi na tom zle a já zpanikařil." Drmolil jedno slovo za druhým. "Bál jsem se, že by se ti mohlo přitížit. Matka a já jsme ti vyrobily lektvar. Spala jsi bezmála půl dne." Nejen jeho hlas se klepal. Když uviděla třes zaťaté pěsti, nevěděla co dělat.

Bez přemýšlení přišla k chlapci a objala ho okolo krku. Nejen ji, ale i chlapce její čin zaskočil. Přesto objetí přijal a oplatil. Byl o hlavu vyšší než ona a to mu vyhovovalo. Pevně si její drobné tělo přitiskl k sobě a tvář zabořil do hustých hnědých vlasů.

"Díky bohu že jsi v pořádku." zašeptal.