Láska na Ministerstvu kouzel (Dramione)

Část 5.

Pomocí letaxové sítě se dostali do domu Weasleyů, kde to náramně vonělo. George se ihned podíval na sporák, kde se vařila polévka. Nevěnoval pozornost ani matce, která ho v zápětí plácla přes ruce.

"Jdi se převléknout a já mezitím dodělám jídlo." ukázala na něj prstem. Takhle to probíhalo pokaždé když se vařilo. George miloval matčino jídlo a pokaždé něco ulovil dřív, než byla večeře. Společně se vydali svých do pokojů aby ze sebe mohli odhodit pracovní oblečení a převléknout se do něčeho volnějšího.

Zima se blížila a v novém domě již nebylo takové teplo. Zahrabala v šatníku a vytáhla si zateplené černé legíny, vysoké pruhované ponožky a pod zelený chundelatý svetr si vzala béžové tílko. Když se vysvlékla, v odrazu zrcadla zahlédla svá záda, které protínala tmavá podlitina. Vzpomněla si na Malfoye, který jí přehodil přes celou místnost. Rychle svá záda zakryla tílkem a zbytkem prádla, které si připravila. Po dlouhém dni byla konečně ráda, že byla na místě, kterému mohla říkat domov. Vyčerpaně padla na ustlanou postel a vzala do ruky rozečtenou knihu.

Během toho co George a Hermiona byli ve svých pokojích paní Weasleyová dokončovala večeři.

V momentě když už měla večeři hotovou, mávnutím své hůlky prostřela stůl a z plných plic zavolala "Večeře". Ještě než stihli doběhnout do kuchyně, z krbu vylezl pan Weasley celý rozlícený.

Hermiona vzpomínala na časy, kdy u stolu byl větší hlahol. Při této vzpomínce ji přepadl smutek a zvláštní tísnivý pocit u žaludku. Mladý zrzek si její melancholické nálady všiml, a snažil se jí svými vtipy rozptýlit.

Zvenku se náhle ozval hlasitý zvuk, který oznamoval přemístění. Než se Hermiona stačila rozkoukat, slyšela dva veselé mužské hlasy, které se přibližovali. Hermionin tísnivý pocit byl opět na místě, když poznala jeden z hlasů. Její oči volali Georgeho o pomoc, který již také věděl, o koho jde. Než stihli cokoliv říct, jejich dveře se prudce rozrazily.

Zelenošedé oči kmitaly po místnosti, když spatřil Hermionu, stratil úsměv.

"Ach Rone!" Zvolala paní Weasleyová a vyběhla směrem k chlapcům, které rázem začala objímat. Dokonce i George s otce vstal od stolu a přišli se s členy rodiny přivítat. Hermioně moc do vítání nebylo, obzvlášť po tom, co si s Ronem zažila. Proto jen mlčky seděla u stolu a přála si aby aby měla Harryho neviditelný plášť.

Po přivítání paní Weasleyovou se usadili ke stolu, přičemž Rona posadila vedle Hermiony.

"Hermiono" oslovil jí Ron s chladem v hlase. Hermiona Ronův pozdrav oplatila a snažila se na sobě nedat znát rozpaky.

V průběhu večeře pan Weasley vyzvídal od Charlieho jak se jim daří v Rumunsku s draky.

Během toho co Charlie vyprávěl všechny své zážitky z Rumunska, Hermiona vedla soukromí rozhovor s Georgem.

Mladý zrzavý chlapec si všiml, jak jeho starší bratr sleduje Hermionu a přepadla ho žárlivost.

Jenže na co žárlit? Na tu dívku, která ho opustila kvůli své práci? nebo dokonce na svého bratra, se kterým měla lepší vztah než s ním? Přeci jen s ním a Harrym tvořili nerozlučnou trojku, kterou nic neporazí a nerozdělí. Toto napětí mezi nimi ho ničilo a tak agresivně vyjel po svém bratrovi.

"Od kdy jste takový přátelé?" Řekl s ironií v hlase. George po jeho otázce znejistil.

"Od té doby, co jsi se naštval a odešel bůhví kam!" Vyjekla Hermiona. Již měla této atmosféry dost.

"Odešel?" zvýšil hlas Ronald.

"A né snad? Rone! Ty jsi takový idiot!" Hermioně se do očí draly štiplavé slzy a tak odložila příbor a s omluvným pohledem ke zbytku Weasleyů vyběhla do tmy.

Dům byl nedaleko jezera který obklopoval hustý a temný les, ke kterému často ve dne chodila, avšak v noci tam nikdy nebyla. Tu noc byla obzvlášť velká zima. Foukal jemný ale obzvlášť mrazivý vánek, který si pohrával se spadaným listím a vytvořil iluzi kroků. Nebo to nebyla iluze? Nicméně si s tímto Hermiona nelámala hlavu. Byla velice ráda za klid a ticho které panovalo. Posadila se na nejbližší kámen a zachumlala se do teplého svetru, který jí i přesto nedokázal zahřát. Rukávy si setřela slzamy zmáčené tváře. Když tam tak seděla, uvědomil si, že s sebou nemá kabát, ve kterém má svou hůlku. Sama pro sebe si řekla, že jí nic nehrozí a hluboce se zaposlouchala do štěbetání ptáků.

Jezero bylo touhle dobou velice klidné a jeho okraje začali pomalu namrzat. Nikdy by nevěřila, jaký je Ron pokrytec a žárlivec. To přece on odešel, nedokázal pochopit, že chce pracovat. Teď bude dělat, že se zajímá? Hermioně bylo z toho všeho těžko a nevěděla, jak se z takové situace dostat. To on byl vždy sobecký proč by jednou nemohla být ona?

V momentě kdy seděla a vzpomínala na chvilky v Bradavicích si uvědomila, že jí strašně chybí Harry, který ji vždy vyslechl.

Celou dobu nevěnovala okolí takřka žádnou pozornost a proto nepostřehla, že už nějakou dobu ustal zpěv ptáků. Dokonce i ten mrazivý vánek ustal.

Nedaleko od sedící Hermiony se v lese ozývaly těžké kroky, které v zápětí přestaly. Hermiona si myslela, že je to ron a otočila se směrem k lesu, kde ale nikdo nebyl.

"Vtipný Ronalde!" vykřikla do tmy a vyčkávala na jeho reakci. Po chvíli ticha opět vyzvala Rona aby vyšel ze tmy. Nepřipadalo jí to ani vtipné. Začala mít strach.

V tento moment litovala, že má svojí hůlku v kabátě doma. Nicméně byly to opravdu Ronaldovy kroky, které slyšela?