LIWET

69 8 2
                                    

Miloval jsem rána. Pocit rozespalých víček, ještě těžkého těla, mírná bolest hlavy. Lehce zatemněná mysl, z poloviny stále ve snu, který se mi v tu noc zdál, nová energie. Bylo to pro mě znamení, že jsem stále na Zemi. Že stále žiju. Každé ráno mě probouzela vůně mého pokoje, dřeva, a při otevření očí pohled na stěnu s pokojovými rostlinami v bílých, zářících květináčích. Wonder, Druid, White sunny. Jejich zelené listy... uklidňovaly mě. Stejně jako ranní čaj s lžičkou cukru u snídaně.

Se zívnutím jsem se posadil a mírně se protáhl, u čehož mi zapraskaly jeden, dva klouby. Bolel mě nárt u levé nohy. Mírně jsem s nohou zapohyboval a svraštil obočí nad lehkou bolestí. Pokrčil jsem rameny a zamířil do koupelny, kde jsem věnoval jeden dlouhý, ospalý pohled sobě do zrcadla, prohrábl si vlasy a vešel do sprchy. Přemýšlel jsem.

Cítil jsem se zvláštně. Těžce se mi polykalo, voda ne, a ne být dostatečně teplá, aby uvolnila moje ztuhlé svaly, v hlavě jsem měl prázdno a zároveň moc. Škola, Iann, rodiče, já a moje pocity. Rue. Ptal jsem se na něho a Iann, můj přítel, mi samozřejmě vše prozradil. Prý je to podivín, který se vyhýbá všemu a všem. Mě ale... zaujal? Byl jiný. A mě jiné fascinuje, což se mi dokázalo, když jsem šel ten den ze školy.

Seděl jsem v parku na kamenném mostě vedoucí přes potok a zíral na lesknoucí se hladinu. Svítilo slunko, u čehož mě pálilo mírně do zad, potil jsem se, mikinu jsem si však v plánu sundat neměl, protože na to byla až moc pohodlná. Viděl jsem svůj odraz. Po prvním dni ve škole jsem vypadal... vyčerpaně. Musel jsem pobrat tolik vědomostí, zkušeností, pocitů. Kamali mi dala přesně tolik znalostí, kolik by měl kluk mého věku mít, víc ale ani ťuk. Ostatní jsem se musel naučit sám. Bavilo mě to. Dozvídat o kouzlech anglického a francouzského jazyka se mi opravdu zamlouvalo, geografie a stejně tak i biologie byly taktéž fajn, jen matika byla prvních pár minut problém. S tou se asi budu malinko prát. Nějak to ale zvládnu.

Zvedl jsem pohled od hladiny vody a mých bílých bot a zadíval se před sebe, do parku mezi stromy. Byli tam dva lidé. Muž držící v rukou foťák a žena. Měla překrásné vlasy. Husté, šíleně objemné, kudrnaté, skoro větší než její hlava. To nebylo ale to, co mě na osobě, které mohlo být tak dvacet zaujalo. Vyrazila mi dech její pleť. Kůže. Byla... jiná. Jak jsem si všiml, normální člověk má buď tmavou nebo světlou pleť, ona měla ale oboje. Na tmavé pokožce se vyjímaly světlé fleky o různých velikostech. Měla je na tváři, ramenech, nohou. Dodávalo jí to neobyčejný vzhled. Byla krásná.

Žena na sobě nesla černé šaty, kolem krku dřevěný náhrdelník vypadající, jako by ho ukradla indiánům a na rukou stejné ladící náramky. Velká část jejího těla byla odhalená, díky čemuž si její zvláštnosti musel všimnout každý. Hleděl jsem na ni. Hleděl jsem na ni, když si rukama jemně obmotala obličej do prazvláštní pózy, hleděl jsem na ni, když její oči našly foťák a zadívaly se do něho hlubokým pohledem plným síly a odhodlání. Hleděl jsem, když vystřelil blesk. Hleděl jsem i potom. Sledoval jsem je po celou dobu, kdy měnila pozice, kdy jí fotograf upravoval šaty, když se se vší ladností a opatrností hladila po svých pažích. Sledoval jsem ji, když se setkala s mým pohledem.

Měla toho v očích tolik. Všechnu zlost, nepochopení, strach z odmítnutí. Já v těch svým měl čistý údiv i obdiv. Svět se zastavil. Já zíral, ona nechápala. Její úsměv po tom, co jsem rty naznačil ty dvě slova, pro mě byla ale ten den vším. „Jste krásná."

Kolem pasu jsem si uvázal ručník a s kartáčkem v puse se odmítal na sebe podívat a místo toho se pokusil si vybavit svou vlastní tvář. Snažil jsem si vzpomenout na své podivně zbarvené oči, snažil jsem se si vybavit tmavě hnědé vlasy i ostře řezanou bradu. Nedokázal jsem to. Jako kdybych se každý den nedíval do zrcadla a nesnažil se si zapamatovat každičký detail své tváře. Nic.

Barva dušeKde žijí příběhy. Začni objevovat