Barva duše

LIWET

Ten žhnoucí pocit. Ta jiskřící emoce. To neskutečné nutkání, které mě provázelo pořád. Ubíjelo mě to. Ne nijak agresivně, připomínalo to spíše otravný kamínek v botě, který je neviditelný a který nemůžeš z oné boty vyklepat, proto ho cítíš doslova na každém kroku. Prostě tam je, a i když na něj nemyslíš, stejně se ti jednou, dvakrát za den připomene. Nějakou hláškou, v hlavě znějícím smíchem, pocitem, že jsi ho zahlédl na chodbě. Ano, myslel jsem na Colea. Byl v mé hlavě, v mých myšlenkách, v... mém srdci?

Nezvládal jsem to. Byl jsem zmatený. A stále jsem se nedostal k přečtení žádné vhodné knížky, která by mi moje myšlenky, pocity, nebo cokoliv objasnila. Stále jsem nechápal, proč moje srdce bije jako splašené, když se na mě usměje, proč mě tak moc těší pochvaly, které mi čas od času věnuje na tréninku. Kompliment od něho mě častokrát potěšil víc než trenérovo obdivné pískání, když jsem vydržel v prkně o půl minuty dýl než ostatní mí spoluhráči. Ano, makal jsem na sobě a ne málo. Moje večerní, častokrát i noční tajné posilování v mém pokoji mě neomrzelo, ba mě možná bavilo víc než předtím. Nic to ale neměnilo na tom, že jsem měl v hlavě neskutečný bordel, do kterého se míchalo víc osob, než by mělo. Rue, Cole. Cole, Rue. ‚Proč to na Zemi musí být tak složité?'

Chvěl jsem se z toho, co mělo následující den přijít. Znovu jsem seděl u zrcadla, hleděl na sebe, snažil se zklidnit. Zítra... zítra možná bude sedět přesně tady vedle mě a bude se na mě usmívat tím svým okouzlujícím úsměvem. Bude sedět na mém koberci, bude si prohlížet moje pokojové rostliny, bude se ptát na moje věci. Budeme spolu mluvit.

Roztřeseně jsem vydechl a ruce si obmotal kolem svého trupu. Vstoupí do mého soukromí, pocítí místo, kam se schovávám, když se necítím v pořádku, když mám chuť být sám. Kde poslouchám uklidňující tóny klavírů, které mi vždy spraví rozházený dech a nepravidelný tlukot mého srdce.

I v ten jsem popadl bezdrátová sluchátka, nasadil si je a zapnul první skladbu, co jsem viděl. Strach, nervozita, zima. Byla mi zima, klepal jsem se a moje tvář vypadala jinak. Více pobledle, moje oči byly neskutečně unavené, až jsem je skoro nedokázal nechat otevřené. Čas se blížil k deváté hodině, já si nezacvičil, nenajedl se, a i přesto se mi chtělo strašně moc spát. Nebylo mi dobře. Nikdy v životě mi nebyla taková zima jako v ten okamžik, a to jsem měl na sobě zelenou tlustou mikinu, co jsme naposledy kupovali s mamkou. Svaly mě bolely a představa, že bych si měl jít zacvičit, bolela snad ještě víc. Hlava třeštila a když se otevřely dveře od pokoje a já sebou prudce trhl, praštil jsem se hlavou do zrcadla, čímž mě rozbolela dvakrát víc.

„Li, všechno v pořádku? Ještě ses nebyl navečeřet," otázala se starostlivě mamka, když jsem se bolestným syknutím chytl za čelo.

‚Tohle není v pořádku, takhle bych se neměl cítit.'

„Já... asi jíst dneska nebudu, nemám moc hlad," zamumlal jsem lehce ochraptělým, velice slabým hlasem, po kterém mamce málem vyletěly oči z důlků. Rychlým krokem ke mně přešla, shýbajíc se ke mně, vzala mé tváře do dlaní, přikládajíc své čelo na to mé.

‚Co to...?' Ta pozice byla to zvláštní. Vlastně se jednalo jen o pár krátkých nesmyslných vteřin, přesto mi jen ten krátký okamžik stačil na uvědomění si, že tahle žena mě miluje celým srdcem a že by pro mě udělala vše.

‚Pokud budu muset odejít brzo, nezvládnu to.'

„Máš teplotu, Liwete. Zítra nikam nejdeš," konstatovala mírným hlasem mamka, hladíc palcem mou tvář, než se odtáhla. Než jsem stačil zamyslet, vyhrkl jsem první myšlenku, co mi přišla na mysl.