Barva duše

RUE

„Ahoj," řekl jsem, jakmile jsem vstoupil do bytu a zpoza rohu se vyřítilo bílé velké stvoření.

Mango radostně zaštěkal a trpělivě počkal, než si odrbu boty, odhodím tašku do pokoje a vstoupím s ním do obýváku, kde na gauči seděl pan Pong a babička. A opět bylinkový čaj, bonbóny a... ‚Řepové muffiny?'

Nechápavě jsem nadzvedl obočí a podíval se na usmívající se babičku, která je právě na talíři pokládala na stůl.

„Pongovi sklízeli řepu, tak mi Igo nějakou donesl. A krém z řepy vypadá i chutná výborně," vysvětlila babička, když se posadila vedle pana Ponga, čímž mi nechala prostor na největší části pohovky, kam jsem se usadil a nachal vedle sebe vyskočit i Manga, který si mi lehl na stehna.

„Vypadají dobře," konstatoval jsem a jejich zhodnocení posílil i o chuť. Vážně to bylo dobré na to, jak výrazně růžovo-fialové to bylo.

„Samozřejmě, že to bude dobré. Kdy naposledy měla Marigold něco nedobrého?" prohlásil pobaveně Igo, který se také s chutí zakousl do nové pochoutky.

Mlčky jsem pozoroval, jak se na něj babička děkovně usmála a sama začala o něčem povídat. Bylo pěkné vidět, jak se usmívá. Jak je šťastná. Pan Pong byl pravým člověkem pro to, aby ji naplno rozesmál. Byl upřímný a jeho poněkud hrubý humor byl stejně živý, jako jeho stálý úsměv, který se zlatavě třpytil.

Zatímco si oni povídali, já se vrátil k uždibování muffinů a hlazení Manga. Pan Pong se o něj pečlivě staral. Měl čistou a hebkou srst. Sněhobílou, čistou... Byla moc uklidňující. Rozhovor starších jsem poslouchal jen okrajově, místo toho jsem se soustředil na Mangův dech a na jeho obří oči, které na mě hleděli. Jelikož neměl vlákna tak jasná jako lidé, bylo o mnoho jednodušší mu hledět do očí. Jeho vlákna byla téměř neviditelná, ani jsem nerozeznal jejich barvu, takže pozorovat živý lesk v jeho očích bylo... bezpečné.

‚Jaké oči má Lili?' Chtěl bych vědět, jestli je má mrtvolné jako ostatní. Chtěl bych někdy vidět jeho oči, ale... Co kdyby mrtvolné byly? Bál bych se poté zvednout pohled do takové úrovně jako dnes. Nedokázal bych se podívat ani do jeho tváře. Ale myslím... Že pro ostatní musel vypadat pěkně. Alespoň jeho rty byly pěkné. ‚Ale jeho duše víc.'

Dnešní den byl vyčerpávající. Maddie toho sice moc nenamluvila, ale doprovázela mě všude, kam jsem se hnul, pokud jsme měli následující hodinu společnou. Ne, že by to bylo nepříjemné, ale byl to nezvyk. Být tak dlouho středem pozornosti někoho. Proto jsem po vyučování opět utekl do učebny hudební výchovy. Tentokrát tam pan Kaidon ani nevkročil, doufal jsem tedy, že budu moct být sám, ale asi se mi to přání nevyplnilo.

I když... Vlastně mi vyrušení ani tak moc nevadilo, pokud se jednalo o osobu, která mě vyrušila. Nechápal jsem to. Nechápal jsem nic. Většinu věcí, které jsem nechápal, jsem vždy pochopil po chvíli přemýšlení. Nemusel jsem nad tím přemýšlet dlouho. Ale tohle... Bylo to podobné jako nevyřešitelná otázka o mém otci, o mém daru. Jenže tady se jednalo o zcela neobyčejně obyčejného člověka, který se mi připletl do života, aniž bych to chtěl. Ne, počkat. Špatně. Já to totiž chtěl. Už od prvního okamžiku jsem věděl, že tuhle osobu nenechám odejít bez povšimnutí.

Možná proto jsem ho šel doprovodit. Ani mi... Nevadilo, že tak moc mluvil. Nevadilo mi to, což na tom bylo to nepochopitelné. Dnešní den byl prostě podivný.

‚Co ho přinutilo jít mě poslouchat?' Otázka, na kterou bych chtěl znát odpověď, ale nebyla dostatečně podstatná na to, abych ji vyslovil na hlas. Mohla ho zaujmout hra. Sám mi řekl, že se mu to líbilo.