Barva duše

LIWET

„Mami, mohl bych prosím piano?" broukl jsem nejistě, mamka ke mně s tázavým ‚hmm' zvedla hlavu.

Přál jsem si ho. Chtěl jsem na něj umět. A brzo jsem měl tady na Zemi mít narozeniny, takže jsem si mohl něco přát, ač klavír byl drahý.

‚Možná jsem mohl říct o klávesy, a ne klavír. Klavír je moc drahý, já chci klávesy.'

„Anebo klávesy, to je jedno," opravil jsem se rychle, když jsem odtrhnul oči od knížky a svou pozornost upoutal na svou mamku, která na mě už také koukala. Oba jsme seděli v zimní zahradě, oba jsme si četli, oba jsme si užívali našeho klidu. Rád jsem tam s ní jenom trávil čas v tichu, každý si hledící své rozečtené knížky, o které jsme si následně povídali. Měl jsem naši společnou zálibu v knížkách opravdu rád, mám pocit, že jsem ji díky tomu skvěle poznal.

„Nevím, Li, můžeme to probrat u večeře s tátou, ano?" usmála se, načež se znovu začetla do příběhu, který byl asi hodně poutavý, protože tu seděla už hodinu předtím, než jsem si přišel číst i já.

O mé prosbě věděla, víc jsem nepotřeboval.

Přemýšlel jsem. Ne nad knížkou, té jsem nějak nezvládl dát svou pozornost, ač byla moc moc zajímavá; ale nad Ruem, který si ji nevědomky celou ukradl jenom pro sebe. Poslední dobou jsem nepřemýšlel nad ničím jiným, byl jsem rád, že ten den byl pátek a já mohl chodit po domě s myšlenkou, že už jedna noc a znovu ho uvidím. Těšil jsem se.

Od naší procházky s Ash uběhly tři dny plné školy a tréninků, mezi kterými jsem ho neviděl, přičemž mi začal chybět. Moc. Nechtěl jsem se u něho v pokoji schovat, už jsem to nepotřeboval, ač ano, stále ve mně přebýval onen strach z odchodu. Chtěl jsem ho jednoduše jenom vidět. S pocitem strachu jsem se musel smířit. Sám. Ano, mohl jsem s tím přijít za Ruem, že se toho bojím. Že o tom mám špatné sny, a že si po nocích přeji utéct ze svého pokoje do toho jeho a jen s ním být. Obejmout ho. Jednoduše se ujistit, že jsem stále tam. Snažím se být ale silnější. A Rue je pro mě inspirací.

Myslím, že tohle byl úkol pro mě samotného, smířit se s věčným pocitem strachu, který někde uvnitř mě bude stále přebývat, přece jen... nebyl jsem jediný, kdo to takhle prožíval. Všichni andělé, co byli na Zemi, na tom museli být stejně. Nevěřím, že se někdo zvládl neupoutat na svou rodinu, do které ho dali, nebo že si nenašel třeba kamarády, či se do někoho nezamiloval. Tady na Zemi to je ta jediná věc, kterou si přeješ. Potřebuješ mít kolem sebe lidi, co tě mají rádi. Mít někoho blízkého, bez toho... Nemyslím si, že by to tady někdo bez pocitu lásky od ostatních zvládl.

Tušil jsem, že až přijdu nahoru, bolest zmizí, nebo se přinejmenším dost utlumí. Zbydou jen vzpomínky. V jediné, co jsem mohl doufat, bylo, že andělé ke mně budou milosrdní a nechají mě tady tak dlouho, jak bude Rue potřebovat. Ne jak budou potřebovat oni. Že aspoň v tomhle budou hodní. Jak jsem stále mohl důvěřovat andělům? Nevím. Asi jsem pochopil, že jsou stále lepší než nějací lidé, tady na Zemi.

‚Když jsem přišel na Zem, byl jsem tak moc naivní...'

Koloval ve mně strach, díky kterému jsem si ale přál zažít toho víc. Mnohem víc. A to vše, jsem si přál prožít s Ruem. Věřil jsem, že on je ten pravý, hodlal jsem udělat cokoliv proto, abych s ním mohl být co nejvíce. Viděl jsem s ním svou budoucnost, což jsem mu také hodlal konečně říct.

Poprvé jsem měl aspoň v jedné věci jasno, miloval jsem Rueho a hodlal jsem mu to při nejbližším potkání s ním říct.

****