Barva duše

LIWET

‚Zvládne to. Zvládne to. Když to dokáže on, já to dokážu taky. Nesmím plakat. Nesmí vidět, že mě neskutečně bolí vedle něho sedět, vidět ho leže na posteli, slabého, bezmocného. Nesmí vědět, že jsem kvůli tomu včera usnul se slzami na tvářích se stále novými přicházejícími do mých očí.'

Mamka měla starost. Obrovskou, co jsem já měl však dělat? Nebyl jsem v pořádku, a já o svých pocitech lhát nemohl. V tomhle případě bych vlastně ani nechtěl.

‚Za tu nehodu můžu já.'

Byl jsem moc vděčný, když mi dovolila na dva, tři dny nejít do školy. Nezvládl bych se soustředit na učení, natož odpovídat Coleovi z očí do očí, co se stalo. Jestli je Rue v pořádku. Není.

Mamka pro mě měla pochopení, za což jsem ji já miloval. ‚Stejně jako Rueho...' Proč mi myšlenky doslova skákaly do řeči?

Miluju Rueho... Nepřekvapovalo mě to, neděsil jsem se toho jako na začátku. Už ne.

‚Jak to však cítí on?' Nechtěl jsem na to v ten moment myslet. Měli jsme toho mezi sebou tolik nevyřešeného, tolik věcí, co bychom si měli říct.

Nemohl jsem se ho teď na to vše začít ptát. Byl slabý, stěží nechal víčka otevřená, jedno jsem se však musel vědět. Jedno jediné, pak už ho nechám spát.

„Rue?" oslovil jsem ho jemně, s takovým klidem, co jsem v sobě našel. Držel jsem se. Moc. Nechtěl jsem se mu tady psychicky zhroutit. Já měl být ta podpora, díky které se měl cítit silnější, neměl jsem mu přidělávat starosti tím, že já to psychicky nezvládám, že jsem slabý.

‚Za tu nehodu můžu já.'

Ani já si nechtěl přiznat, že jsem slaboch, snažil jsem se. Moc. Pokud však stále viděl duše...

Rue na mě otočil hlavu. Ne na obličej, ale na hrudník, jako by... jako by je doopravdy stále viděl.

‚Mohl to být jenom reflex.' Ale bylo by to dobré. Moc dobré. Bylo by to aspoň něco. Věděl by komu se vyhýbat. Poznal by zlé lidi. Ostatní by mu třeba tolik neublížili, kdyby stále viděl jejich pravé já. To... To by bylo fajn, ne?

„Ty stále vidíš duše?"

„Jo," vydechl stručně, unaveně na chvíli zavírajíc oči. Jeho oranžové oči, kvůli kterým se mi chtělo plakat. Ne protože vypadaly jinak, ne protože vypadali vyhasle či zakaleně, právě protože vypadaly pořád stejně krásně. Byly lesklejší než dříve. Neskrývaly se za kontaktními čočkami.

‚Vidí duše. Klid. Stále pozná, jak se lidé cítí. Ví, jak se cítím já. Vidí, že se trápím? Nechci, aby to viděl.' Tušil, že jsem za tu nehodu mohl já?

„Nechám tě už spát," zamumlal jsem, schovávající si ruce za lem rukávů. Klepaly se mi. On to ale stejně neviděl.

„Dobře," zamumlal Rue, já se znovu dotýkající jeho tváře. Jemně, opatrně. S jednou jedinou myšlenkou.

‚Za tu nehodu mohu já.'

***

Mamka: Kdy dorazíš domů? Jsi v pořádku?

Nevěděl jsem. Nechtělo se mi domů, přál jsem si zůstat u Rueho. Nevěděl jsem, jestli jsem v pořádku. Byl jsem smutný, unavený, hnaly se mnou výčitky, které jsem se snažil ze všech sil vytěsnit. V ten moment jsem na to nechtěl myslet. V ten den ne. Přesto ve mně zněla neskutečná úleva. Rue žil. Viděl duše. Měl možnost aspoň to něco málo vidět. Já byl za jeho dar neskutečně vděční, ti nahoře ale ne. Avšak... Kde se stala chyba? Kde se stalo, že se ti nahoře rozhodli zabít skoro vlastního? Vždy jsem žil v domnění... ne, jinak.