Barva duše

LIWET

U oběda jsem seděl sám. Mohl jsem ke Coleovi, nabízel mi to, mě to však přišlo... trapné? Možná. Nepřišlo mi to jako dobrý nápad. Ano, Gab, Quinn i ostatní mě přijali, byli vlastně docela fajn, jen jsem jim většinu času nerozuměl. Bavili se o věcech, co mi byli tak moc cizí. O holkách, alkoholu, hrách. Především o hrách. Nikdy jsem žádnou nehrál.

„Můžu si přisednout, Li?"

S trhnutím jsem odtrhl pohled od Coleova stolu a zadíval se na dívku s modrými vlasy. Ash. ‚Co tady dělá?'

Zmateně jsem nakrčil obočí, mírně přikyvujíc na znamení souhlasu.

„Proč nesedíš s Iannem a Kayou?" optal jsem se opatrně, tiše doufajíc, že si třeba přeje se se mnou stále bavit. Ash byla fajn. Měl jsem ji rád.

„Nelíbí se mi, jak se k tobě chovali. Přestala jsem se s nimi bavit," pokrčila věcně rameny modrovláska, nasazujíc nesmělý úsměv, usedajíc naproti mně. „Oba dva jsou blbci."

Nechtěl jsem být škodolibý nebo něco podobného, ale mírně jsem se pousmál. Měla pravdu. Nechovali se ke mně dobře. Ani jeden. Iann to pak jen vyvýšil do nových rozměrů, když se mě rozhodil udeřit. Byl jsem ublížený. Neskutečně ublížený, protože jsem přišel o přítele. Zradil mě přítel. Bolelo to. Nikdy jsem nečekal, že mě takováhle záležitost může tak moc rozesmutnit. Ianna jsem měl rád, byl to můj první kamarád, můj první společník. On mi ukázal město, on se mě ujal při mém prvním dni ve škole, on na mě bral ohled, když jsem nechtěl mluvit o mé minulosti, která není. Poradil mi, když jsem potřeboval pomoct s matikou, nesmál se mi, když jsem nevěděl, co znamená výraz ‚dát si šlofíka', proto jsem ten večer, kdy se to stalo, brečel. Nebojím se říct, že mi to ublížilo, že jsem se cítil dole. Ač jsem Ianna znal měsíc a půl, stal se pro mě důležitou osobou v mém krátkém životě tady na Zemi. Ublížil mi, bolelo to, měl jsem však pocit, že mi chybět nebude.

„Slyšela jsem, co ti včera Iann udělal. Jsi v pohodě?" vyhrkla starostlivě Ash, prohlížející si mou tvář, která překvapivě přestala bolet dost rychle. Určitě bolela méně než rána, kterou to zanechalo uvnitř mě.

‚Počkat, kolik lidí o tom ví?'

„Už je to dobrý... Jak ses to dozvěděla?" vyzvídal jsem s lehkou panikou, nedávajíc to nějak znát. Vlastně všechna panika se vždycky odehrávala jen v mé hlavě. Najednou mi přiletělo tolik myšlenek, do srdce se nahrnul strach, do očí chtěly vyhrknout slzy. Stále jsem se to nenaučil ovládat.

„Iann se o tom bavil včera po telefonu s Kayou, hned po tom, co se to stalo... Taky si stěžoval na Peregrina, že se tam prý připletl, či co."

Přikývl jsem, abych ji potvrdil její domněnku, myšlenkami jsem byl však docela jinde. Nejen, že jsem minulou noc přemýšlel nad Iannem, taktéž se mi do hlavy dostal Rue. Znova. Jako by nikdy neodešel.

‚Lili.'

A bylo to tu znova. Znovu jsem v hlavě slyšel Rueho chraplavý hlas, znovu jsem slyšel svoje poupravené jméno z jeho úst. Lili.

Jeho hlas mi rezonoval v hlavě jako ozvěna. Přál jsem si to slyšet znova. Moc jsem chtěl jít za ním a jen poslouchat, jak mě takhle přezdívá. Přál jsem si slyšet jeho chraplavý hlas, který přestal být takový, když se víc rozmluvil. Jeho hlas pak najednou přešel z nakřáplého, do melodického s drsným podtónem, který se mi opravdu moc zamlouval. Líbila se mi jeho pomalá, rozvážná řeč... bylo hezké ho poslouchat. Přál jsem si ho slyšet mluvit víc. Tušil jsem ale, že on se se mnou bavit nechce. Utekl přede mnou, a já nevěděl proč.