Barva duše

LIWET

Znovu jsem seděl před zrcadlem, znovu jsem se díval do svých očí. Už jsem v nich neviděl zmatek, poslední měsíc v nich byla vina. Sebeobvinění, na které jsem nemohl přestat myslet, které jsem nemohl přestat vidět. Pokud v nich tedy nebyly slzy, či smutek, protože ten vždy překryl i tu tíhu, která mě uvnitř tiše sžírala. Ani jedné emoci jsem však nedával volný průchod, pokud jsem nebyl sám. Okolí by se ptalo a já bych musel mlčet. Nedokázal bych unést, kdyby se jim stalo to, co Ruemu, i když... to by jim Kamali vymazala myšlenky, u Rueho to jednoduše nešlo.

‚Proč? Vše by bylo mnohem snazší...'

Poslední měsíc jsem byl hrozný. Okolí to se mou mělo moc těžké a já sám se sebou ještě těžší. Nechtěl jsem dávat průchod vinně, smutku, myslel jsem jen na den, kdy budu muset Ruemu říct, co se děje. Chtěl jsem mu to říct, zároveň jsem se však neskutečně bál. Co když mi to bude dávat za vinu? Dobře, tohle jsem věděl, že není pravda, znal jsem ho. Nikdy by mi tohle nevyčetl, ač by... možná měl? Nevím. Co když mu znovu ublíží? Nejen, že mu hrozilo nebezpečí tady ze Země ale kvůli mně, jsou na něho upnutí i ti nahoře. Moji andělé. Nevěděl jsem, co si myslet.

Tak nějak jsem čekal. Na Fromzona až mi bude muset říct další špatné zprávy, na to až si mě zavolají zpátky a já budu muset opustit Rueho. Bál jsem se, protože jsem nechtěl odejít. Cítil jsem v sobě jakousi... nespravedlivost? Stále jsem nerozuměl, proč to udělali. Ano, vědět o existenci andělů není dobré, ale... celé tohle bylo k ničemu! Jediné, co z toho vyšlo, bylo, že Rue stále vidí duše, jen má život mnohonásobně těžší! Život na Zemi má být nespravedlivý, ne andělé v nebi, co mají lidi chránit. Ano, ne každý anděl je anděl strážný, přece jen, Douma je například anděl tiché smrti, ale... neměl bych nad tím přemýšlet. Bylo mi to k ničemu, přece jen poslední měsíc mi v hlavě běhaly jenom takové otázky.

‚Kdy budu muset odejít? Ublíží znovu Ruemu, když se jim to na první pokus nepodařilo? Mám se vůbec vracet nahoru, když ublížili mě a někomu koho miluju?'

Měsíc jsem žil ve strachu, přejíc si být jen znovu po boku Rueho.

Strčil jsem si do uší sluchátka, zapínající klavírní skladby, přemýšlející, co si muselo myslet okolí. Ash se sebevíc snažila mi zlepšovat náladu a ano, dařilo se jí to. Díky ní jsem byl veselý, i přes tu tíhu uvnitř mě jsem byl vlastně šťastný. Pomáhala mi zapomenout. Neptala se mě na Rueho, pokud jsem sám nezačal vyprávět, byla skvělá kamarádka, podobně jako Cole, který se ale ptal. Nutil mě mu říkat, jak se cítím a já... byl za to rád? Asi ano. Mohl jsem mu říct, že se bojím. Nikdy jsem mu neřekl čeho, myslím ale, že on si udělal své závěry, které nebyly správné, já ho však neměl v plánu opravovat. Vždycky mezi námi budou nějaká tajemství, nevyřčená slova, tušil jsem však, že on se s tím smířil. Díky němu a vybíjené jsem mohl ze sebe dostat aspoň částečně nějak emoce. Když byl zápas, jediné, na co jsem se soustředil, byl míč, mý spoluhráči a naši soupeři. Žádná vina, smutek, nic podobného, jen adrenalin a radost z výhry, která většinou přišla. V tabulkách jsme zatím byli třetí.

Jednoduše jsem si přál zapomenout na tu vinu. Ne ji ze sebe vymazat, protože... jsem ji měl cítit? Ano, měl. Mělo mě to bolet, měl jsem se cítit přesně tak, jak jsem se cítil, když jsem nad tím po nocích uvažoval, po tvářích mi tekly slzy, přesto... chtěl jsem se Ruemu svěřit. Chtěl jsem, aby to bodání nože do mého srdce odešlo.

Když jsem však před ním seděl a on se mě konečně zeptal, co mě trápí... Neudržel jsem se. Polil mě strach, bolest, únava. Byl jsem neskutečně moc unavený z toho tajemství, co jsem uvnitř sebe držel. Chtěl jsem se schovat do jeho náruče a už z ní nikdy neodejít. Cítil jsem se u něho v bezpečí i přesto, že já mu ublížil. Já.