Barva duše

LIWET

‚Ne, ne, ne, j-jak jako kdo jsem?! Co tím myslí? V-Vždyť nemůže... nemůže nic vědět! Já jsem člověk! Nebo jakoby ne, a-ale teď ano!'

Musel na mě vidět tu paniku. Ten strach v očích, co ve mně vyvolala ona otázka. Ten pocit, že... že by to neměl vědět. Ale jak? Jak může něco takového tušit? Vždyť... není to možné.

‚Co mám říct? Co mám udělat? Nemůžu lhát. Nemůžu mu to říct. Nechci... nechci utíkat...' Přál jsem si se schovat. Před jeho pohledem, před jeho skrytou naléhavostí, před tou otázkou. Před ním. Hleděl na mě, chtěl odpověď. Díval se mi do očí! Já mu to nemohl ale říct, bylo to zakázané! Nebo... bylo? Já... vlastně jsem nevěděl. Nevěděl jsem! Panikařil jsem. Tak moc...

„Já...," zadrhl se mi dech. Nemohl jsem pokračovat. Chtělo se mi brečet a on tam jen seděl. Seděl a hleděl mi do očí. Poprvé v životě jsme se střetli pohledem, avšak jeho oči byly tak... nic neříkající. Čekal jsem něco jiného, takhle mi přišlo, jako by nebyly ani jeho. Jako by se přes ně táhla hustá mlha, která mi nedovolila v nich cokoliv rozeznat. Nechtěl, abych cokoliv viděl. Já si však přál... cokoliv. Hlavně abych mu nemusel odpovídat.

Když jsem stál v té uličce, pohlcoval mě zevnitř ubíjející strach. Všechno, co jsem chtěl, bylo vypadnout, avšak neutekl jsem. Neutekl jsem sám. Ano, měl jsem příležitost, dokonce jsem si všiml i cesty, díky které bych mohl utéct, ale představa, že bych měl utéct bez Rueho? Bez Rueho, který mě zachránil před Iannem, a kterého v ten moment popadl jeden z oněch chlápků pod krkem? Bál jsem se, ale strach o něho... byl snad větší než starost o můj vlastní život. A když následně seděl přede mnou s vatou na pinzetě a ošetřoval mi ránu, která mě vlastně ani nebolela, cítil jsem k němu neskutečnou vděčnost. Moje srdce brečelo pro jeho dobrotu, ač to bylo asi zapříčiněno tím, že jsem byl stále vystrašený. Přál jsem si být u něho, už nikdy nevylézt z jeho pokoje a v ten moment bych pro něho udělal cokoliv, ale tohle... bezbranně jsem mu pohled oplácel.

„Nemůžu." Můj hlas byl tak slabý. Tak moc se chvěl a on tam jen seděl a pozoroval mě. Plavé vlasy mu splývaly kolem hlavy, roztržený ret křičel, že musí asi bolet. Zkoumal moje schované ruce za rukávy, moji panickou tvář, moje lesknoucí se oči. Nechtěl jsem brečet.

‚Proč i v takovéhle situaci musím přemýšlet nad tím, jak moc je krásný?'

Rue po několika dlouhých vteřinách uhnul pohledem a ticho přerušil opět jeho hlas, který výjimečně nebyl ochraptělý, přesto však omamující každou část uvnitř mě.

„Nechceš lhát?"

Zas a znova jsem na něho vytřeštil oči. Jak mohl něco takového vědět? Nebylo to možné!

‚Třeba... třeba jen uměl dobře číst v lidech. Mohl poznat, když jsem odmítal lhát. Je možné, aby něco takového člověk poznal, určitě ano. Musí.' Já sám jsem dokázal poznat, když mi někdo ze spoluhráčů kecal, přes to, že se to moc často nestávalo. Všechno uvnitř mě křičelo jediné. ‚Zeptej se!'

„Jak...?"

Rue se pohnul. Jeho bledá ruka se natáhla za sebe na stolek, odkud sebral mě nic neříkající černou krabičku. Jeho pohyby byly pomalé, těkal u toho nejistě na můj hrudník, jako by čekal, že se každou chvíli zhroutím. Tušil správně, já se ale nechtěl zhroutit, jen... neuměl jsem být silný. Byl jsem na to moc velký... srab? Slaboch? A jako v každé mě nepříjemné situaci mi na mysl přišla moje mamka. Moje pravé mamka, ta, co by bez rozmyslu poslala sílu. Přál jsem si, aby tu teď byla se mnou a řekla mi, co mám dělat.

Netušil jsem, co se chystal udělat. Krabička v jeho rukách mi vůbec nepomáhala a moje panikařící hlava nemohla přijít doslova na nic. Přes to všechno, přes tu paniku, nervozitu, dusící pocit uvnitř mě, jsem od něho nemohl odrhnout pohled. Sledoval jsem každý jeho pohyb, jeho dlouhé prsty, co uměly vytvořit na klavír duši uklidňující hudbu, jeho bledou tvář. To, co udělal... Rue si vyndal z očí kontaktní čočky. Rue nosil kontaktní čočky. Rue... měl oranžové oči?