Kaskadér (Pozastaveno)

1.

DANIEL:

Zvuk, který rval uši a do toho ještě víc ohlušující dav fanoušku, kteří prostě chtěli vidět víc. Přesně to mě Daniel rád. Právě proto provokoval diváky tím, že se svou mašinou nejprve kroužil po ploše a pak najel na hrazdu, přidal plyn a jako by letěl vzduchem. Držel se pouze za řídítka a motorka se otočila kolem své osy, než dopadla zas na zem, už na ni zas seděl. Diváci jásali. Opět nabral rychlost a vyjel na další rampu, sesedl z motorky a tentokrát se stroj otočil přes něho. I tento kousek mu vyšel. Na závěr zajel až do chodby, kterou přijel, rozjel se a vyjel na nejvyšší rampu a ve vzduchu udělal sám salto. Motorka zůstala ve své ose, když na ni opět nasedl a dopadl tvrdě na zem. To byl konec jeho představení. Zastavil a sundal si helmu, zamával fanouškům se širokým úsměvem na rtech a vydal se pryč.

„Danieli, to bylo skvělý,“ plácali ho po zádech lidé z týmu. On šel dál úzkou chodbou do své šatny. Prohrábl si tmavé, upocené a rozčepýřené vlasy a na všechny se usmál.

„Díky, lidi, ale teď bych se rád převlíkl,“ zavřel jim před nosem a hlasitě vydechl. Konečně klid. Jo, miloval svůj život kaskadéra. Miloval, když za to byl milován a chválen, protože sakra dřel, aby jeho život byl takový, jaký je, ale také miloval svůj klid. Sundal ze sebe kombinézu a vydal se do sprchy. Voda mu omývala jeho propocené tělo a zrovna když se chystal sáhnout pro mýdlo, ucítil kolem svých boků něčí ruce, které zajely níž k jeho přirození. Prudce se otočil a zahlédl Urshulu. Svůdnou blonďatou Ukrajinku, se kterou se sem tam vídal.

„Hledáš tohle?“ řekla s tvrdým přízvukem a pokrčila ruku, v níž držela modré mýdlo.

„Co tu děláš?“ přikročil k ní blíž a chytil ji pevně za krkem.

„Přišla jsem ti poblahopřát,“ stoupla si na špičky a přejela mu špičkou jazyka po bradě.

„Aha,“ zavrčel a natiskl ji na studené obklady. Hned ji zvedl nohu a bez jediného varování do ni prudce vnikl. Zasténala, nebo zakňourala, což bylo těžké rozeznat. Nicméně se nebránila. „Budu tě muset potrestat za tvou drzost,“ kousl ji do ramene a začal do ni zběsile přirážet. Urshula nic nenamítala, jen hlasitě hekala a nechala ho, aby si s ní dělal, co chtěl. Ostatně jako vždy. Vždy to bylo o něm. Nikdy nešlo o romantiku, nebo o vášeň. Hlavní bylo ulevit si a to oba zvládali.

„Danieli, ty jsi zvíře, ano, přidej,“ prosila.

A tak Daniel přidal. Bušil do ni jako zběsilý, až to působilo komicky, ale oni to tak milovali, až nakonec oba zároveň hlasitě zavzdychaly, když jim tělem projela vlna orgasmu a tím to vlastně všechno skončilo.

*****

„Kdy máš být v Brně?“ zeptala se Urshula, zatím co se Daniel oblékal do čistého prádla.

„Za pět týdnů, ale znáš mě. Pojedu už teď abych se seznámil s okolím,“ zapnul si pásek a oblékl si tričko.

„Jo, je mi to jasný,“ tak se tam uvidíme,“ zvedla se a odešla.

„Jo, je mi to jasný,“ zopakoval po ní a sbalil si poslední věci. V hale už skoro nikdo nebyl, tak byl rád, že nebude muset rozdávat autogramy a fotit se. Už byl dneska vážně unavený. Svět akrobatických motorkářů není jako svět ze světa hvězd z červeného koberce, ale má svou základnu fanoušků a ti mu jsou věrni. Tohle dělá už od sedmnácti – takže osm let – a hned si to zamiloval. Vlastně se s tím setkal poprvé u svého otce. Tenkrát byl ještě malý a pořádně ničemu nerozuměl, ale motorce ano. Hned jak ten stroj viděl, slyšel jeho zvuk a vnímal, co vše dokázal, zamiloval se do toho stejně jako jeho táta i bratr. Jen maminka to nenáviděla.

„Danieli, je pro tebe připravená tiskovka. Ty zase nejdeš?“ zavolal na něj jeho kamarád Luky. Byl hubený a velký fanda kšiltovek. Tak jako ženský mají úchylku na boty a kabelky, tak on má přesně tohle ale s kšiltovkami. Nikdy na něm neviděl jednu a tu samou dvakrát.

„Luku, víš, že na tohle nejsem. Raději bych šel do domů, vem to za mě, díky,“ zamával mu rukou, ve které držel helmu a dal se na odchod. Na tiskovky on zrovna nebyl. Chtěl jen dělat to, co umí a uživit se tím, což se mu dařilo. Peněz měl dost. Ty věci s novináři nechával vždy na Lukovi. On si to vychutnával. Miloval, když byl středem pozornosti.

Otevřel zadní dveře, kde už čekala jeho červeno-šedá žena s jménem Aprilia. Nasedl na ni a za zvuku, který lahodil jeho uším, se vydal domů.

DENISA:

„Pš, hlavně potichu,“ tiskla k sobě svého pětiletého bratra, který se třásl strachy.

„Bojím se ho, Deny,“ fňukl.

„Odpusť mi to, prosím,“ mrzelo jí, že tohle ten chlapec musí prožívat pokaždé, když se ta zrůda rozhodne opít a vrátit se domů. Proč jen se ho nemůže zbavit? Protože i ona se ho bojí. Právě proto.

„Já vím, ale co děláme, když se bojíme?“ odtáhla ho od sebe, aby se mu podívala do modrých očí. „Robí, co děláme, když se bojíme?“ zeptala se znova, když neodpovídal. Robert zavřel oči a začal si představovat, že je na lepším místě s někým, kdo ho opravdu miluje, a to byla jeho matka. Vždycky to byla ona.

„Ty nevděčnice, kde si?“ zařval ten, koho se oba tak moc báli. Denisa sebou při tom hlase cukla. Byl zpět. Byl v jednom domě s nimi. Bála se o svého bratra. Nesmí mu ublížit, to se naštěstí nikdy nestalo, protože tu byla ona. Vždy ho zachránila.

„Hned jsem zpátky,“ pošeptala.

„Nechoď!“ chytil ji za ruku a nechtěl ji pustit. Jeho hnědé oči, které byly tentýž jako jeho sestry, se leskly slzami.

„Neboj, budu v pořádku. Ty pokračuj,“ usmála se na něj, i když jí do smíchu nebylo.

Zavřela potichu dveře skříně a celá se třásla. Moc se bála, až skoro nemohla dýchat. I přes to šla své noční můře vstříc.

„Jsem tady,“ snažila se o co nejmilejší tón hlasu. Nechtěla ho naštvat.

„No konečně,“ vyšel z kuchyně úplně na mol. Alkoholem byla nasáklá celá místnost. „Kde je ten spratek?“ rozhlédl se po pokoji.

„Robí tu není!“ skoro vykřikla. Bratra ubrání i kdyby za to měla položit život.

„Sebralas mi cigarety a vypila poslední pivo!“ zařval, až zrudl, a šel k ní. Chytil ji pevně za paže a začal s ní pomalu třást. „Sebralas, ty zlodějko!“

„Ne, přísahám, nikdy jsem ti nic neukradla,“ kroutila hlavou a řekla s klepajícím se hlasem.

„Lžeš!“ zakmital prstem před jejím obličejem. Pak jí zajel do dlouhých hnědých vlasů a zatahal za ně, až zaklonila hlavu a sykla. Jen tam stála a nechala se od něj děsit. Neměla na to se mu vzepřít. „Jsi parchant. Odpornej parchant. Podívej se na sebe, jak vypadáš,“ shlédl ji jedním rychlým pohledem a odplivl si.

„Půjdu ti koupit nový cigarety i pivo,“ vzlykla. K tomu, jak o ni mluvil, se raději nevyjadřovala.

„Ne! Chci, abys mi udělala něco k večeři, mám hlad!“ zas ji držel za paže tak silně, že cítila jeho prsty na kostech.

„Dobrá,“ rychle kývla. Ani se ho nezeptala, co si dá, protože věděla, že hned usne. Jen začne chystat jídlo, bude tuhý.

„A hejbni se,“ šel z něho cítit alkohol a cigarety, takže to bylo jasné. Pivo si vypil a cigarety vykouřil.