Kaskadér (Pozastaveno)

3.

DENISA:

„Chutnalo?" utřela bratrovi ústa, která měl celá od marmelády.

„Jo. Můžu ještě jednu?" ukázal na talíř, kde byly poslední dvě palačinky.

„Ale už jen jednu," vztyčila prst. „Tu druhou ti schovám do lednice. Dáš si ji zítra na snídani," mrkla na něj.

„A ty už nebudeš? Mělas jen jednu," váhal, než si vzal další.

„Ne, já nemám hlad. Ty už to dojez a hybaj do postele," sledovala bedlivě hodiny. Bylo půl osmé a otec ještě nebyl doma, to bylo špatné znamení.

„Dobře," dojedl rychle baštu a šel si umýt ruce a vyčistit zuby. „Jsem hotový, tak dobrou," vycenil zuby na znamení toho, že je má vyčištěné. Stál tam v tom bílém pyžamu s modrými letadýlky a vypadal strašně moc roztomile. Denisa si dala pramen vlasů za ucho, naklonila hlavu na stranu a usmála se na něj.

„Dobrou noc, ty moje zlato. Pak ti přijdu dát pusinku."

„Dobrou Deniso. Mám tě rád," rozutekl se po schodech do patra.

„I já tebe," zavolala na něj. Ještě poklidila, aby neměla malér. Vše několikrát zkontrolovala a nakonec se také vydala k sobě. Musela toho ještě dost dohnat do školy. Studovala dálkově a dojížděla do Prahy. Bylo to vše strašně náročné, ale jednou dala matce slib, že se o bratra postará a hodlala ho dodržet.

Bylo jí pouhých dvacet dva, když maminka umřela Robí byl ještě maličký, vlastně si ji ani nepamatuje. Do té doby bylo vše v pořádku. Otec se staral o rodinu a fungoval, ale po tomhle už nikdy nebyl jako dřív. Jako by umřel spolu s maminkou. Alkohol ho zabil... Jeho i maminku a za vše může ona.

Trhla sebou, když zaslechla ránu.

Otec se vrátil a je zase opilý. Už to pozná jen podle toho, jak zavírá dveře. Skoro nedýchala, jak se snažila naslouchat tomu, co se bude dít. Menší rámus v kuchyni, následné duté kroky po schodech a nakonec padnutí do postele. Hlasitě si oddechla. Dnes má aspoň čas na učení.

DANIEL:

„Kde to jsem," mžoural očima. Snažil se zaostřit, aby rozpoznal obličeje kolem sebe.

„V klidu, ničeho se nebojte, jste v nemocnici."

„Kde mám motorku?" jeho hlas byl ochraptělý spánkem.

„To nevím, ale zjistím vám to. Teď bych vás potřeboval vyšetřit," začal nejdřív tělesnou prohlídku a nakonec vyzkoušel jeho smysly.

„Jsem v Praze?" všiml si, že na Prahu je tohle celkem malý pokoj a hlavně zastaralý.

„Ne, kousek za ní. Máme někomu zavolat a říct co se stalo?"

Na to Daniel jen zakroutil hlavou, že ne.

„Já se o to pak postarám. Radši mi řekněte, co ta moje ruku. Kdy budu moct zase sednout na motorku?"

„To v nejbližší době bohužel nebude možné. Ta zlomenina není vážná, ale určitě to bude chtít nějakou rehabilitaci."

„No to snad ne. Já nemůžu ztrácet čas. Za pět týdnů musím být v Brně na soutěži." vyděsil se.

„Nemohu vám slíbit, že se jí zúčastníte, ale měl byste počítat spíše s tou horší variantou. Jen ta zlomenina se bude léčit tři týdny, následná rehabilitace pak záleží na hojivosti," upozornil ho lékař. Byl si dost vědom toho, že Daniel bude dělat vše proto, aby se soutěže zúčastnil, proto ještě dodal: „Pokud se vaše zranění nezacelý, můžete mít doživotní problémy s pohyblivostí."