Kaskadér (Pozastaveno)

8.

 „Jak se cítíte, pane Pokorný?“ prohlížela si ho fyzioterapeutka od hlavy až k patě, přitom by ji měla zajímat je jeho ruka.

„Na prd, mám být v Brně a ne tady, ale zatím se mu tu líbí. Slyšel jsem na vás samou chválu, ale je mi asi jasné, že teď cvičit nebudeme, když mám ještě tohle,“ pozvedl zraněnou ruku.

„To samozřejmě ne, tohle sezení je spíš seznamovací. Budu se ptát a vy odpovídat,“ sedla si na židli, přehodila si nohu přes nohu, čímž mu ukázala svou sexy nožku, a na koleno si položila zápisník. Zprvu pokládala obyčejné otázky ohledně jeho pojištění a tak dále, ale pak to začalo být trochu osobní.

„Adresa trvalého bydliště?“

„Bude stačit Praha?“

„Prozatím.

„Jste ženatý?“

„Ne, a vůbec nevím, k čemu vám to bude.

„Zadaný?“ s tou otázkou se na něj podívala a pozvedla jedno své husté, dokonale upravené obočí.

„To mi přijde trochu divná otázka, ale jak chcete. Víceméně.“

„Máte v sobotu volno?“ položila další otázku s naprosto kamennou tváří.

„Asi jo, já nevím. A co to má společného s rehabilitací?“

„Dobře, takže v sobotu v osm vedle v bistru. To mi bude stačit, nashle,“ vstala s naprosto profesionálním postojem. Daniel na ni koukal, jako by byla z jiné planety. Co tohle sakra bylo? Křičel na něj jeho vnitřní hlas. Nedal mu žádné informace a neodpověděla na jeho otázky, hlavně že ona dostala to, co chtěla a možná něco víc. Sakra, ona ho normálně donutila s ní jít na rande.

*****

„Evičko, prosím vás, nevíte, co je ta moje Fyzioterapeutka zač?“ sešel shody a zastavil se v salonku, kde si Evička zrovna četla.

„Tfuj, to je satan,“ odplivla si.

„Je to až tak hrozný?“ posadil se na proti ní.

„Jak vidí fešnýho chlapa, hned po něm jede jako traktor po poli, držte se od ni dál,“ varovala ho prstem.

„To bude asi hodně těžký, když mu bude pomáhat dát tu ruku do kupy. No nic, jdu na snídani, nejdete taky?“ nabídl jí, aby mu dělala společnost.

„Ale co bys tam se mnou dělal, holoubku. Jen jdi a dobře se najez a Deniska tam dneska není,“ usmála se škodolibě.

„Já vím, v bistru má jen víkendy, dneska by měla být v nemocnici,“ usmál se na stařenku.

„Danieli, mohu tě prosím poprosit. Nezašel bys mi do knihovny?“ mile se na něj podívala a už se natahovala pro knihu, která se jí válela na stolku. „Mně nějak dneska bolejí kolena,“ předstírala bolest.

„Jasně, Evičko. Co bych pro vás neudělal. Ale kudy se tam dostanu?“

„Ach chlapče, tady vedou všechny cesty na náměstí a tam je i knihovna, takže ať půjdeš kamkoliv, dostaneš se tam,“ mávla na něj rukou, což tak trochu vypadalo, jako by ho vyhnala.

Po tiché snídani se rozhodl, že si trochu projde vesničku, venku bylo krásné počasí a už teď v devět hodin bylo sedmnáct stupňů. Příjemná teplota. Zrovna procházel kolem rybníku, kde si u stavidla hrálo několik děti. Tohle prostě v Praze neuvidíte. Bylo tu až podezřele krásné a příjemně.

Došel na náměstí, kde byla malá samoobsluha, stánek s točenou zmrzlinou, nějaké tržiště, kde prodávali soukromníci a u stánku se procházeli lidé. Až na úplném konci našel budovu s nápisem Městská knihovna. Prošel celé náměstí a každý, koho potkal, ho mile pozdravil a popřál mu krásný den, přitom ty lidi ani neznal. Tohle bylo na malých městech krásné. Lidé se tu znají a ty koho neznají, toho rádi poznají.

Vešel do budovy a hned cítil vůni knih. Naproti němu byl malý pultík a za ním seděla Denisa a opírala si hlavu rukou a koukala do nějaké knihy. Vůbec to nevypadalo, že by vnímala o čem čte. Usmál se a vydal se směrem k ní.

DENISA:

Domů se vrátila kolem čtvrté hodiny ranní a vážně nevěřila vlastním očím. Všude bylo čisto. Nádobí bylo umyté a v odkapávači, linka utřená, stůl čistý, v obýváku byly dokonce polštářky srovnané na gauči, na stole nebyly lahve od alkoholu a ani popelníku. Asi z toho všeho bude plakat. Většinou to dopadlo tak, že přijela domů a ještě do šesti uklízela, pak už nemělo cenu jít spát, protože v sedm budila Robího, odnesla ho do školky a pak musela do práce, ale dnes bude spát aspoň tři hodiny. Hodlala toho maximálně využít.

„Robine, dneska budu v knihovně, takže se uvidíme kolem třetí, pak musíme jít něco nakoupit rychle domů. Užij si to tu a hezky si hraj,“ políbila ho na čelo a utíkala do knihovny. Měla už jen pět minut, aby stihla otevřít a moc dobře věděla, že se tam budou stát fronty. Ať už byla vesnice o necelých čtyř tisíc obyvatel, knihovna byla takový svatý grál. Neznala nikoho, kdo by nečetl a taky se to odráželo na počtu návštěvníků. A ne jen proto. Knihovna sloužila i jako dětský koutek. Měla v sobe místnost s hračkami, s dětskými knihami a s několika obříma polštáři, kde si mohli rodiče s dětmi sednou a číst si. Většinou to končilo, že oba aktéři usnuli a ona je nechala.

Zrovna dnes tam má maminku, která má tři děti, jedno ve škole, druhé ve školce a třetí má doma, kde se většinou nudí, tak chodí do knihovny, kde si hrají, čtou a dělají blbosti. Vedoucí sice říká, že sem chodí, aby si maminka nedělala bordel doma, ale to bylo Denise jedno. Maminka si po sobě vždy uklidí a proto byla tahle hračkárna zřízená.

„Asi to nebude tak zajímavý, když u toho usínáš,“ vylekal jí svým hlasem Daniel. Trhla sebou tak silně, že přepadla z vysoké stoličky a spadla na zem. „Jsi tam?“ nakoukl přes pult a usmíval se na ni.

„Jo, jsem, jen jsi mě trochu vylekal,“ zvedla se ze země a zas se posadila.

„Tak co to čteš?“

„Učím se,“ ukázala medicínskou knihu.

„To je nuda. Měla by ses trochu dovázat a k tomu by ti prospělo rande se mnou,“ mrkl na ni sebejistě.

„Ou, jak já jsem ale hloupá, že odmítám tak lákavou nabídku, jako trávit čas s tebou, místo toho, abych se vzdělávala. Vždyť škola mi přeci k ničemu nepomůže,“ řekla sarkasticky a chytila se za srdce, aby tomu dodala na dramatičnosti.

„Přesně tak.“

„Přejdeme k věci. Co potřebujete pane kaskadére?“ poslední slovo řekla s trochou nadsázky.

„Evička mě poslala vrátit knihu,“ podal jí titul.

„Evička?“ zarazila se.

„Ano,“ přikyvoval.

„To je ale divné. Evička nám nemá co knihy vracet. Ona je tu šéfová,“ zasmála se, když si uvědomila, jakou lest na něj Evička připravila.

„Vidíš to, i Evička chce, abychom si k sobě našli cestu.“

„Jo, takže s tebou mám jít na rande, pak se do tebe zamilovat, vyspat se s tebou, zasnoubit se, vzít si tě a nechat si od tebe udělat aspoň tři děti,“ navrhla. Podle všeho ho chtěla vystrašit, ale to ho málo znala. Daniel se chytil za srdce a v očích mu problesklo.

„Ano, prosím. Přesně to jsem si přál od chvíle, co jsem tě uviděl,“ zasmál se, čímž rozesmál i jí.

„Ty toho prostě nenecháš, že ne?“ kroutila hlavou.

„Nikdy,“ řekl naprosto vážně.

„No, tak třeba ti jednu dojde, že jen zbytečně ztrácíš čas. Dej mi tu knihu a sbohem,“ vytrhla mu z ruky knížku a šla ji vrátit. Musela od něj doslova utéct, protože se s ním cítila hezky, a to bylo špatné, ne li nejhorší, co se jí mohlo stát.