Kaskadér (Pozastaveno)

9.

DANIEL:

A byla tu sobota půl osmé večer a Daniel se chystal na schůzku se svou fyzioterapeutkou nebo Satanem, jak ji nazvala Evička. Vůbec se mu tam nechtělo, ale představa toho, že tam ta žena bude sedět sama a vyčkávat ho, se mu nelíbila. Taky se bál, že by byla schopná si pro něj přijít a dotáhnout ho za vlasy do bistra. Jedinou útěchou pro něj bylo to, že tam bude Denisa a on má možnost ji zase vidět. Bavila ho ta jejich hra na kočku a myš, ale jak dlouho to vydrží, to netušil. Ani vlastně nevěděl, co na té holce je, že tak touží být v její blízkosti. Možná, že její osud, který mu tak strašně moc připomíná ten jeho, nebo její bojovnost a to, jak se stará o svého brášku, nebo to může být samotný Robí, kterého si zamiloval od prvního okamžiku. Jisté bylo jen to, že Denisa pro něj byla oříšek, který prostě musí rozlousknout.

„Evičko, tak já jdu. Počítám, že přijdu tak za hodinku, pokud se mi povede se ji zbavit," nakoukl do společné místnosti, kde si Evička četla.

„Měl ses nechat posvětit, než jsi tam šel, chlapče," vysmála se mu.

„To vám pěkně děkuji, mladá dámo."

Když došel do bistra, docela ho překvapilo, kolik lidí tam je a jaký má Denisa frmol. Vlasy jí skoro všechny vypadly z culíku a pot jí tekl z čela. Zrovna si ho setřela hřbetem ruky, když se jejich pohledy střetly. Daniel se na Denisu usmál a zamával ji. Ona mu kývla na pozdrav a hned se otočila a šla zase pracovat.

„Chodíte v čas, to mám ráda. Posadíme se?" objevila se vedle něho zničehonic atraktivní bruneta s proklatě krátkých šatech.

„Dobrý večer, paní fyzioterapeutko," vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje.

„Pavlína," natáhla k němu ruku.

„Daniel," přijal ji. „Myslíte, že si budeme mít kam sednout?" neměli, to bylo jasné.

„Zařídím to. Slečno," zastavila servírku. Shodou okolností to byla zrovna Denisa. Prudce se zastavila a podívala se na ni, aby zjistila, co ta žena chce. V jedné ruce držela konev s kávou a v druhé prázdný tác.

„Potřebujete něco?" zeptala se bez jakýkoliv emocí.

„Ano, stůl pro dva," zatvářila se strašně.

„Omlouvám se, ale máme plno. Všechny stoly jsou obsazení, ale na baru se za chvilku uvolní místo, tak počkejte, můžete se posadit prozatím tam a pak, až se uvolní stůl, přesunete se," ukázala na pár, který se pomalu chystal odejít.

„To je strašný. Člověk vám sem přijde udělat kšeft a vy ho tu jen tak necháte stát a čekat," pohodila hlavou, jako by na ni nemohla ani dívat.

Denisa se koukla na Daniela, pak zas na dámu a zmocnil se jí vztek. To, že si vyšel zrovna s ní, s proslulou vesnickou courou, ji vážně nakrklo.

„Pokud jste si nevšimla, tak o kšefty vážně nouzy nemáme a pokud se vám nelíbí, že budete chvilku čekat, můžete klidně odejít, za vámi už je fronta lidí, kteří si určitě rádi počkají, na shledanou," nemělo cenu se s ní dohadovat, věděla, že tahle paní si myslí, že kaká lepší hovínka než zbytek vesnice, ale přitom je to obyčejná coura a každý to o ní ví. Naposledy se koukla na Daniela a odešla. Měla jiné věci na práci.

„Tohle nebylo nutné. Klidně můžeme počkat. Ti lidé už budou platit," cuknul hlavou k baru, kde pár vyndal bankovky a dal je servírce.

„No dobře, ale úplně mi zkazila chuť k jídlu."

Daniel její poznámku přešel v tichosti, i když ho na jazyku svrběla nehezká slova.