Kaskadér (Pozastaveno)

15.

  U domu už bylo plno lidí od sousedu po hasiče, zahranou službu a policie. Dům byl v katastrofálním stavu. Plameny ho pohlcovaly od jeho základů po komín. Tohle byl konec, celý Denisin život, její vzpomínky… vše mizelo přímo jí před očima.

Její otec!

„Tati!“ vykřikla, když si uvědomila, že je tam uvnitř. V tom šoku na něj úplně zapomněla. Popadla ji panika o jeho život. Ať už se k ní choval sebevíc hrozně, ať už to byl opilec a nelida, stále to byl její táta a měla už jen jeho. Potřebovala ho. Chtěla se rozeběhnout do plamenů, ale Danielovy ruce ji objali pevně kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.

„Tam nemůžeš, dům je v plamenech.“

„Ale je tam můj táta,“ řekla tak zoufale a se šíleným pláčem, že to do Daniela doslova bodlo.

„Já vím, ale nemůžu tě tam pustit,“ otočil si ji k sobě a silně ji objímal. Hladil ji po vlasech a utěšoval. „Je mi to líto,“ šeptal.

„Tati,“ vzlykla. Kolena se jí podlomila a nebýt Daniela, upadla by na zem. Chvilku tam jen stáli v objetí a nic neříkali. Daniel nedovili, aby se Denisa dívala na dům, stále ji držel vší silou, ale i on, když viděl, jak se dům bortí a jedna jeho část se zřítila k zemi, musel zavřít oči. Byl to přeci Denisin a Robího dům. Kam pujdou? Co s nimi bude? Přišli úplně o všechno, nic jim nezbylo.

„Deny?“ oslovila ji členka policejního sboru. Denisa si utřela slzy a otočila se k ní. Trhaně a se vzlykem se na ni podívala v očekáváním a hrůzou v očích.

„Je mi to strašně líto,“ vyslovila jenom. To Denisu rozplakalo ještě víc. Policistka ji objala.

„Táta?“ kdyby neměla pusu u policistky ucha, ani by to neslyšela, jak potichu to Denisa vyslovila.

„Nedalo se nic dělat. Je mi to líto, nešlo ho zachránit.“

„Ne, ne, ne ne ne!“ opakovala stále dokola. Odtáhla se od policistky a zajela si prsty do vlasů. Vykřikla ze všech sil a pak jen šíleně plakala. Před očima jí proběhl celý život s ním, jak si jako malý hráli, jak ji dříve miloval, jak byl na ni pyšný a jak se na ni usmíval. Ano, poslední roky nebyly dobré, ale za to mohla ona a teď je mrtvý a taky kvůli ni. Kdyby nešla pryč, hlídala by ho, nestalo se to. Jen si neuvědomila, že kdyby byla doma, dost možná by teď byla mrtvá i ona s Robím. Její otec by si tu cigaretu zapálil a usnul by s ní a dům by vzplál i s nimi.

Požár se podařilo uhasit až za úsvitu. Někteří lidé se vrátili do svých domovů, jiní tam zůstali, donesli Denise kávu, čaj, něco k jídlu, ale ona vše z toho odmítala. Seděla tam na obrubníku a jen mlčky koukala. Sem tam jí ukápla nějaká slza, nebo jen zavzlykala.

Daniel byl celou dobu po jejím boku. Nevěděl, co jí má říct, tak jen mlčel a byl jí oporou.

„Kde je?“ položila otázku k policistce, která jí přišla oznámit to, že její otec nepřežil.

„Nemohli jsme ho najít, ale pravděpodobně…,“ podívala se na dům s tím, že z jejího otce nezbylo nic.

Denise se jen zhluboka nadechla a zavřela oči.

„Budete mě ještě potřebovat?“

„Ne, jdi si odpočinout, když něco, zajdeme za tebou.“

„Jdeme za Robím,“ koukla se na Daniela a ten jen přikývl.

    Šli v absolutní tichosti. Daniel měl v hlavě plno slov, které jí chtěl říct, jako že jí pomůže, že je tam pro ni, že jí klidně koupí nový dům a hlavně to, že je mu to vše strašně líto, ale to vše zůstalo uvnitř něj. Pochopil, že zrovna tohle je ta chvíle, kdy by slova jen ublížila.