Kaskadér (Pozastaveno)

7.

DANIEL:

Debilní hračka a co vše způsobí. Někdy ty ženy vážně nechápal a tuhle tedy nikdy nepochopí, ale co rozhodně nechce, je to, aby na něj někdo nadával jako na malého parchanta. Proto se vydal za Denisou, ale když vyšel ven, viděl, jak s ní mluví její otec. Už jen pohled, kterým se na ni dívá, mluvil sám za sebe. Ten tu holku nenáviděl. Všiml si, jak ji silně drží za ruku a jak Denisa zavřela oči. Když otec odešel, viděl její slzy. Nějak už neměl náladu se s ní hádat, spíš by jí chtěl nějak pomoct, aby se cítila líp. Co Robí, tomu stačí koupit hračku a je šťastný, ale ona... S ní to bude složitější.

Vrátil se tedy do bistra a objednal si snídani. Denisa přišla o pár minut později. Hned začala uklízet stoly, roznášet jídlo, dolévat kávu a nahodila svůj falešný úsměv. Vydržel tam až do oběda, než se konečně rozhoupal sednou si na bar a promluvit na ni.

„Neměl jsem tu hračku kupovat bez tvýho souhlasu, omlouvám se," udělal ze sebe tak trochu hňupa jen proto, aby se ona cítila líp.

„Ne, to já neměla tak vyjíždět. Někdy se nekontroluju."

„V pohodě, Robí má radost, to je důležitý," doskládala nádobí do myšky a zapla ji.

„Dobře. A co naše rande?" zabubnoval do pultu.

„Žádný nebude," zasmála se a kroutila hlavou.

„No, pokud nechce ona, já bych to brala," houkla Markéta. Daniel se jen usmál a zamával jí.

„Neboj, já nekoušu."

„Ale já jo. Ne, teď vážně. Nemám na blbosti čas. Mám školu, bráchu, nemocnici, bistro a knihovnu. Popravdě nevím, ani kdy by to rande mělo být. Už tak nestíhám dnešní školu."

„Proč," zamračil se. Docela ho zamrzelo, že nepůjde do školy, protože to znamenalo, že přijde o Robího.

„Rodinné problémy, prostě musím být doma."

„A jak to uděláš se školou?" zajímal se.

„Už jsem se omluvila, profesorka mi pošle podklady a já si akorát za čtrnáct dní udělám testy. Nic víc," pokrčila rameny, jako by to měla být hračka, což sama moc dobře věděla, že hračka nebude, protože nebude spát, bude se jen a jen učit. Pak má ještě směny v nemocnici. Ne, nebude to lehký a pokud udělá ty testy aspoň na čtyřku, bude to zázrak.

„Co se stalo, že to všechno táhneš sama?" ani netušil, že tu otázku vyslovil nahlas, až když se na něj Denisa podívala a váhala s odpovědí.

„Nic zvláštního. Máma umřela, táta propadl alkoholu a někdo se o nás musí postarat," pokrčila rameny, ale nepodívala se na něj. Tolik se styděla ta slova říct nahlas. Připadala si jako somrák. Jako někdo, kdo by s ním neměl ani mluvit, protože je bohatý a na jiné úrovni, než ona. Styděla se za sebe.

„Jsi skvělá, měla bys na sebe být pyšná, vážně. Jsi jen člověk a děláš tolik věcí, aby se tvůj bratr měl dobře, pracuješ jako kůň, studuješ, aby jednou mohl i on, protože studium ti dá lepší práci a lepší práce znamená víc peněz a víc peněz znamená lepší život. Tvůj bratr má štěstí, že tě má a ty... Ty bys zasloužilas metál," vstal a ukázal na ni jen pár vteřin předtím, než odešel z bistra.

DENISA:

Ta slova se jí stále opakovala dokola a viděla jeho obličej. Proč jen něco takového řekl? Nechápala jeho důvod. Nikdy se k ní takhle nikdo nezachoval a ona to neuměla zpracovat. Tohle od něho nebylo hezký. Pěkně ji tím rozhodil, dokonce tak, že na ni musela Markéta zakřičet, aby se vzpamatovala.

„Jo, jasně, už jsem zpět," zatřepala hlavou, aby to vše zahnala, ale ten pocit, který v ní vyvolal, tam byl a nutil ji se usmívat.

****

„Jsme doma a neseme večeři," zavolala Denisa, aby se ujistila, že je otec doma, nebo spíš v jakém stavu je otec doma.

„Jsem tady," zavolal z obýváku.

„Vypadá to, že není opilý, tak můžeš jít do školy," zašeptal Robí.

„Pš, už jsem se omluvila," zula mu boty a uklidila je společně s bundou.

„Máme řízek a hranolky," řekl Robí a šel dát otci pusu.

„Hm a je kuřecí?" usmál se. Tohle byla jedna z těch světlých chvil, které byly vzácné. Otec je střízlivý a má rád své děti.

„Ano, je kuřecí, mám ti to ohřát, ale je to ještě teplý," zeptala se Denisa. V rukách držela tři bílé obaly v nich měla jídlo.

„Ne, nemusíš a nedávej ani talíře, abys ráno nemusela hned uklízet, ale taky se můžeš prospat, když jsi měla víkend v bistru a školu," natáhl k ní ruku, což znamenalo dones mi to jídlo.

„Školu jsem si omluvila," podala mu krabičku a on se do ni hned pustil.

„Tati, ale příbor si můžeš vzít ne?" posmíval se mu Robí.

„Ale já má příbor králů," usmál se zas otec. „A ty do tý školy jdi. Máš posledních pár měsíců a já ti to nechci zkazit. Vím, že jsi hodně dřela, aby ses tam dostala. Nemusíš se bát, nejsem opilej a ani nehodlám dneska být. Víš, že to zvládnu. Děkuji za jídlo a teď upaluj. Jo, a ještě něco," sáhl do kapsy a vytáhl dva tisíce, které si však Denisa nechtěla vzít.

„Tati, to nemusíš, já mám peníze," odmítala, i když se jí hodí každá koruna.

„Jen ber, to je za tu vyježděnou naftu," vnutil jí ty peníze a pak se dál věnoval jídlu.

„Děkuji," poděkovala skromně a samou nervozitou si začala neustále zandávat pramen černých vlasů za ucho. „Robí, tak já pojedu, žádný ponocování, po večeři si vyčisti zuby a jdi spát. Ráno máš školku a víš, že se ti nechce vstávat. Pá," políbila ho na čelo a pak políbila i otce. „Ahoj tati."

Když vyšla ven, mohla se konečně zhluboka nadechnout. Dneska jí už po druhé složili kompliment a ten od táty jí tedy dostal do kolen. Už to byla doba, kdy jí něco podobného řekl a jí z toho bylo vážně ouzko. Po tváří jí tekly slzy, když nastoupila do auta a nastartovala. Při jízdě se ten pláč ještě prohloubil. Bylo jí to vše tak moc líto. Dřív, když ještě žila máma, bylo to takhle vždycky. Táta ji chválil, říkal, že bude tím, čím bude chtít a že je krásná, úžasná, jedinečná. Byla jeho princezna a jí tenhle táta vážně chybí. Mrzí jí, jak to celé dopadlo. Ví, čí je to vina, ví, že za smrt maminky může ona a nikdy si to neodpustí, takže všechna ta chvála, co byla dnes na její osobu vyřčena, jsou jen pouhá slova. Ona si je nezaslouží, protože je ničitel a vrah.