Kaskadér (Pozastaveno)

13.

 O tom, co se stalo mezí Denisou a Danielem se mu dokonce zdálo. Pořád cítil její vůni a chuť jejího těla. Nebylo ani možné, jak se mu ta holka vepsala do paměti. Tohle ještě se žádnou necítil. Možná to bylo tím, že Denisa byla jiná, než všechny ostatní ženy, se kterými kdy spal. Ale obával se toho, že tím, co udělal, jí způsobil problémy. Vůbec nepřemýšlel a teď ho to štvalo. Musí zjistit, jak je na tom a jestli s ním vůbec bude chtít ještě mluvit.

Vyletěl z postele a začal se oblékat. Byl víkend, takže by měla být v bistru. Její směny a pracovní dobu si pamatoval nazpaměť.

„Na snídani, na snídani?“ usmívala se Evička.

„Přesně tak, už umírám hlady.“

„Tak dobrou chuť,“ šibalsky se na něj usmála. Moc dobře věděla, že to není vůbec o jídle.

Jen otevřel dveře, uviděl ji, dolévala kávu jedinému hostovi, který tam, krom Robího, byl.

„Ahoj,“ stoupl jí do cesty. „Já…,“ nějak ztratil řeč.

„Ahoj,“ nepodívala se mu do očí, spíš jakoby hledala cestu, jak od něj zdrhnout.

„Měla jsi kvůli mě velký malér?“ pohladil ji po tváři, ale ona sebou cukla. Zarazil se. Co vlastně čekal? Určitě to od táty pěkně schytala. „Já se omlouvám, vůbec mi to nedošlo.“

„To je dobrý,jen bychom to už neměli opakovat. Já se nechala unést, ale popravdě si tohle nemůžu dovolit. Ohrožuje to jak mě tak Robího.“ řekla na jeden nádech.

„Ale já vás rozhodně nechci ohrozit. Chci vám pomoct.“

„Myslíš, že to je to, co chci, tvou lítost nebo pomoct. Daniely, prosím, nech toho. Užili jsme si, bylo to fajn, ale už se to nebude opakovat,“ držela se svého. Ne, že by jí s Danielem necítila dobře a nechtěla si s ním zahrát na Popelku. Vlastně by to bylo to nejkrásnější, co by kdy pro ni mohl někdo udělat, ale ona nežije v pohádce a tomu opravdu věřit nemohla. Konečně se mu podívala do očí a v tu chvíli Daniel poznal, že lže.

„Dobře, nebudeme z toho dělat vědu,“ řekl, jako by se nic nedělo.

„Vážně?“ zarazila se. Podle ni to vzdal moc rychle.

„Jo jasně, nebudu tě do ničeho tlačit. Ale kdyby náhodou, jsem tu,“ ukázal na svou maličkost.

„Díky za nabídku,“ usmála se, najednou to napětí mezi nimi zmizelo.

„Tak jsme domluvení. Doneseš mi prosím něco k jídlu? Budu u Robího,“ zamával tomu klučinovi, který na něj zeširoka cenil zuby.

„Palačinky?“

„Že váháš.“

Zatímco Denisa dělala palačinky, on se posadil k Robímu a začal ho vyzvídat.

„Čau kámo, tak jak doma?“

„Proč se ptáš?“ stáhl podezřívavě obočí. Byl sice malý, ale nebyl hloupý.

„Jen tak, chci vědět, jestli je všechno v pořádku.“