Kaskadér (Pozastaveno)

6.

Po škole jela rovnou do penzionu. Původně chtěla jen vyzvednout bratra ale poté, co jí Evička řekla, nechala ho spát a sama tam zůstala, ale nespala. Spíš měla plnou hlavu myšlenek. Udělala si kávu a posadila se na verandu. V houpacím křesle přemýšlela, jak tohle ukončit. Byla tak strašně vyčerpaná... Kdyby mohla, spala by klidně celý týden, kdyby to bylo tak jednoduché.

„Koukám, že jsi taky noční pták," vylekal ji Daniel

„Bože, já se lekla," chytila se za srdce, načež se Daniel zasmál.

„Omlouvám se."

„Myslím, že od omluv jsem tu já. Je mi líto, že jsi musel být u toho, když můj otec řádil," nedokázala se mu ani podívat do očí, když o tom mluvila. Bylo jiné, když tohohle bylo součástí obyvatelstvo vesnice, protože oni to věděli, ale u Daniela to bylo jiné.

On byl jiný.

Byl to cizinec.

„Není potřeba," mávl nad tím rukou.

„Ale poděkovat za to, jak ses postaral o mého bratra, můžu, že jo?"

„Ne, radši bych tě za to někam pozval," šel rovnou na věc a nestyděl se za to. Díval se jí přitom do očí a usmíval se. Něco ho na té holce vážně fascinovalo.

„Bože, ty seš vtipnej," zasmála se. Tohle bylo snad poprvé, co jí někdo, koho neznala, pozval na rande.

„Jo, říká se to o mně. Tak co, půjdeš?"

„Ne," řekla ve smíchu.

„Proč?"

„Protože tě neznám. Můžeš být sériový vrah," zvážněla. Popravdě si tohle o něm nemyslela, ale nenapadl ji jiný důvod, proč by ho měla odmítnout.

„Já si myslím, že moc dobře víš, že nejsem vrah, ale ve skutečnosti jsem hodnej kluk."

„A co tě k takový domněnce vede?" přestala se smát a nahodila vážný výraz.

„Dnes jsi mě nechala celý den s tvým bratrem, to mě k tomu vede," natočil a naklonil se k ní blíž a chytil ji za bradu. „Svezu tě na motorce," zkusil ji nalákat.

„No, tak to už tuplem ne. Nehodlám se dobrovolně zabít," se smíchem vstala a šla do domu. Normálně ho tam nechala odmítnutého a s porouchaným egem. Ještě žádná mu tohle nikdy neprovedla, tohle byla novinka.

Ráno už byla zase pryč... tentokrát v bistru. Ještě jeden den a pak má volno. Byla už strašně unavená, ale potřebovala ty peníze. Za včerejšek dostala ještě pět set a nějaké drobné ze stroptného, tak měla něco do plusu, ale na to nesahala. Vždy dávala peníze navíc stranou na horší časy. Ty poslední už utratila za oblečení pro sebe a Robího. Sobě tedy koupila jen jedny kalhoty v sekáči a boty, ale Robímu musela nakoupit teplé oblečení. Byl už podzim a tak se musela zařídit. Na otce se nemohla nikdy spolehnout. Ten nepřispíval v ničem. Někdy jí přidal na poplatky, ale to bylo tak vše. Jeho invalidní důchod moc nebyl, ale na chlast mu to stačilo, ale jak už bylo zmíněno. Stalo se, že měl světlé chvilky a dal i pět tisíc. V těch chvílích se chtělo Denise doslova plakat. Pět tisíc pro ni bylo jako milion dolarů. Mohla si natankovat plnou nádrž, koupit si pomůcky do školy, dopřát Robímu i sobě něco, co si jindy nemohli dovolit. Milovala, když spolu zašli do města do kavárny na zmrzlinový pohár. Snažila se, aby to mohlo být aspoň jednou do měsíce, ne vždy to vyšlo, ale když už ano, tak v tu chvíli byla opravdu šťastná.

Večer měla opět školu a Robího si u sebe nechala ještě Evička. Ta žena byla taky dobrota sama. Nebýt jí, nemohla by do školy, což už se také několikrát stalo a pak látku doháněla několik dní, než se vše naučila. Jedinou útěchou jí bylo to, že už jen pár měsíců, dokončí školu a mizí.

****

„Deny, koukej co mám," křičel Robí už z dálky.

„Ahoj, co to je?" vyzvedla ho do náruče a podívala se na podivnou hračku, kterou držel v ruce.

„To je antigravitační auto, ono normálně jezdí po zdi, koukej," hned z ní seskočil a ukázal, jak autíčko vážně porušuje všechny gravitační zákony a jezdí po zdi. „To mi koupil Daniel," ukázal na něj, když se po chvíli objevil v bistru.

„To je od něj moc hezký, doufám, že jsi poděkoval."

„Jasný, Markéto, koukej, co mám," rozeběhl se k ní a chlubil se celému bistru.

„Tos vážně nemusel, zaplatím ti to," už sahala do kapsy.

„Jsi blbá, nechci po tobě nic platit. To jsem koupil jemu a ze své vlastní vůle," odstoupil od ní, jako by měla mor.

„Ale nemůžeš ho takhle rozmazlovat. Budu to s ním mít potom těžký."

„Nejsi jeho máma, ale ségra, víš to?" pozvedl obočí a díval se na ni, jako by nic, přitom si ani neuvědomil, jak moc uhodil na slabé místo. Denisa hlasitě polkla slzy a stiskla víčka k sobě. Pokaždé, když někdo promluvil o její matce, měla knedlík v krku.

„Jenže on žádnou mámu nemá a nikdy neměl, jeho otec na něj sere, takže jo... jsem vlastně jako jeho matka, jsem za něj zodpovědná a nechci, aby byl rozmazlený a chamtivý," rozzuřila se. Daniel jen stál a koukal, jak jí z očí šlehají blesky.

„Je to jen dárek," bránil se.

„Jo, jen dárek, ale už to příště nedělej. Markét, dám si pauzu!" Prošla tvrdě kolem něj ven, kde chodila sem tam, drtila ruce v pěst a v duchu počítala do desíti. Už to bylo na dobré cestě, když zaslechla známý, ale nevítaný hlas.

„Chci vidět, že dneska budete s Robím doma," naproti ní stál její otec, kupodivu střízlivý, ale o to víc děsivý.

„Ale tati, já mám dneska školu," vykoktala se strachem v hlase.

„Myslíš si, že z tebe někdy něco bude?" přistoupil k ní. Mluvil tiše, ale tak, aby ho slyšela. V hlase měl jen samou nenávist a odpor. „Nikdy z tebe nebude víc, než jsi a to ubožačka, která ničí lidi. Ty si dělej co chceš, ale můj syn, bude dneska doma, nebo uvidíš," chytil ji za paži a silně ji tiskl. Denisa zavřela oči a rychle kývla. Jen co jí pustil, nadechla se a propustila pár slz. Na co si to vlastně hraje, vždyť tec má pravdu. Nikdy z ní nic nebude.