Story of my die

To nemůže být pravda

Už uplynulo 13 dní od mého probuzení. Ve 3 hodiny má přijít doktor a zkontrolovat mě,  jako to dělá každý den. Strašně se tu nudím. Každý den to samé... Snídaně se Sarrah a Taylor pak nuda na pokoji... Oběd, večeře a bezesná noc... Řekli mi, že už jsem tu strávila skoro 3 roky. A teď se tu nudím po dvou týdnech... Zřejmě se odtud nikdy nedostanu a můj zdravotní stav je mi zatím naprosto nezámý... A i kdybych se uzdravila, nemám kam jít, což znamená, že si ještě dost dlouho na cestu ven počkám... Minimálně do dospělosti... Z mého přemýšlení mě vytrhne zaklepání.

Dobrý den pane doktore, pozdravím a on pozdrav opětuje. ,,Mám dobrou zprávu." řekne doktor. ,,Pojedete na víkend VEN Z NEMOCNICE. Znělo to tak melodicky, jak to řekl... Ale nemohla jsem uvěřit. Ven. To slovo už jsem si moc přála slyšet. Měla jsem pocit, jako by se to, o čem jsem právě předchvílí snila proměnilo v skutečnost... Možná že pro někoho je to málo, ale pro mě je to... Neuvěřitelný... Je to lepší než si kdo dokáže představit.

Sice si ty 3 roky nepamatuju.. Ale to nic nemění na tom, že jsem tu celou tu dobu byla zavřená... Ano... Celé tři roky... Důvod toho proč jedu ven je ten, že lidé kteří mě předtím chtěli adoptovat si to nerozmysleli... Je to zatím jen víkend, ale něco mi říká že to bude úžasný. Pokud všechno vyjde, nechají si mě... Budu žít normální život, choditdo školy, mít i jiné, než jen snídaňové kamarádky... Jsem tak šťastná. v tom mi hlavou probleskla nejistota... Budou mě mít rádi? Co když u nich nebudu štastná, co když... Co když, se jim nebudu líbit? Celý den jsem přemýšlela... Rozplývala jsem se nad tou myšlenkou, že si mně někdo všiml a jde mu o mně... Byla jsem jako v sedmém nebi... Usnula jsem ani jsem se nepřevalovala jako předchozí noci... Byla jsem štastná...