Story of my die

Náhoda nebo osud?

Mám odjet už dneska odpoledne, vše zabaleno, objednaný taxík. Prostě mužů se sebrat a odjet, jakmile pro mě přijde doktor... Mám pocit, jakoby se můj život měnil... Ano, začínám si vzpomínat, co se dělo předtím... Doktor říkal, že časem by se mi mohla paměť vrátit úplně... Ale zatím je to dost vzdálená doba... Pokud se budu snažit, mohla by se mi vrátit už někdy koncem léta... Ale teď, se musím hlavně soustředit na to, co bude tenhle víkend... Nesmí se nic pokazit... Za 20 minut tu je taxík... Cesta bude zřejmě dost dlouhá, říkali mi že bydlí někde v Minesotě, ale, člověk který už skoro 3 roky nechodil do školy sotva bude vědět kde to je... První rok co jsem byla v nemocnici, jsem do školy ještě chodila... Ale pamatuju si asi to, jak se píše moje jméno, něco málo z matiky a u ostatních předmětů mám okno... Ale dost o minulosti... Teď je tu současnost, v podobě sbalených kufrů a květin na rozloučenou... 

Nejedu na pořád, ale všichni se na mě koukají jak kdyby jsme se už nikdy neviděli... Už je to  tady, nasedám do taxíku a jedu pryč odsud, od zatuchliny, bílých zdí i okenic s mřížemi. Prostě pryč z pekla. Ale, přeci jen, bude se mi stýskat... Po Taylor, milých sestřičkách... I tom doktorovi co mě každý den navštěvoval...  Moje nová rodina je prý moc milá a obětavá, bydlí v ulici Dustreinychova 39. Když ulicí projíždíme, vidím všude rodiné domy a novou zástavbu. Pak zastavíme u většího moderního domu s nízkou střechou a tmavě šedými stěnami. Nádherný omítkový domek na předměstí... Před ním krásny, na pohled velmi udržovaný trávník a betonové záhonky... Plot je velmi nízký, obrostlý zimolezem... Před vchodovými dveřmi je náherný oblouk z růží... Prostě domek jako v pohádce... Před vchodovými dveřmi stojí pán, paní a malá roztomilá holčička. Vedle ní sedí pes, retrývr... Teď až si všimnu, že všichni jsou blond... Budu tu jediná bruneta? Co když se jim moje vlasy nebudou líbit? Honem zaženu všechny pochybnosti...

 Vystoupím z auta... Pomalými, velmi nejistými kroky se přibližuji k rodině. První zareaguje paní, představí se s naprosto kamenným výrazem... Pán už taky přijde i s holčičkou v náruči a začne se představovat. ,,Ahoj, ty budeš jistě Chloe, já jsem Robert, tohle je má žena Týna a to je naše dcerka Ema." Řekl jemným, až dojímavým hlasem Robert... ,,Tak pojď dovnitř,  právě dělám oběd. Máš jistě hlad." Řekla Týna. ,,Ano mám." Vykoktala jsem ze sebe a všichni jsme odešly do domu. ,,Myslím že nejdřív by sis to tu měla prohlédnout, Emi, jdi jí tu provést" řekla Týna s úsměvem... Dům byl veliký a luxusní. Nikdy jsem nic takového neviděla. ,,Chloe, chtěla by jsi vidět tvůj pokojíček?" Zeptala se mě Ema. ,,J-já mám vlastní pokoj? A-ano moc ráda bych se podívala." Vypadlo ze mě. Jakmile jsme přišli do haly, Ema ukázala na dveře na konci chodby a řekla: ,,Tam, to je tvůj pokojíček." Vešla jsem a jediný pocit co jsi pamatuju bylo štěstí a pak bolest.

 Podlaha byla studená...