Ďábel na západě

Kapitola 3.

Když se dostala hlouběji do lesa, pocítila, jak jí z ramen opadla tíha. Měla pocit, že dokud ji vidí nějaký člověk z vesnice, klade jí pomyslně na hlavu nebo ramena kámen. Čím víc pohledů, tím víc kamenů. Teď ovšem byla volná. Všechny kameny z ní spadly. Mohla si užít chladivý lesní vzduch srpnového dne, kombinaci vůní borovice, vody a mechu, a zpěv lesního ptactva.

Dorazila k jezeru a když si našla vhodné místo, položila košík na zem, odložila brokovnici a sundala si boty. Postavila se na vlhký mech a potěšeně zavřela oči, aby si pořádně užila tu měkkost. Chvíli takhle stála, dokud se nenatáhla pro košík, aby z něj vytáhla svačinu a odložila ji stranou. Pustila se do sběru borůvek a přestala o čemkoli přemýšlet. Jediné, na co se v tu chvíli soustředila, byly zvuky lesa a tmavé bobule.

Ztratila pojem o čase, ale kručící břicho jí prozradilo, že už bylo zřejmě poledne, čas oběda. Postavila z poloviny naplněný košík na zem a místo něj si vzala šátek se svačinou. Došla blíž k jezeru, aby se u něj posadila a ponořila nohy do studené vody. Zasmála se při vzpomínce na to, jak ji Maia s Olgou strčily do jezera. Anja potom začala předstírat, že je vodní panna – utonulý pomstychtivý duch – a stáhla je za sebou. Vzpomínka ale po chvíli vybledla a úsměv se jí vytratil z tváře. Teď to byly jen vzpomínky. Už nikdy nebude s holkami a kluky dovádět jako kdysi. Přijde na řadu další generace – generace jejich potomků –, kteří budou společně vytvářet nové, zcela odlišné vzpomínky. Jenže Anja nechtěla žít dětmi jako třeba Darina. Ta od té doby, co má Atanase, nemluvila pomalu o ničem jiném – mléko, plenky, spánek, jezusky, ty jsi takový poklad, Atanasi a koukejte na ty jeho rozkošné tvářičky.

„To se už opravdu raději utopím," zamumlala si pro sebe Anja a zakousla se do chleba. Měla by ale řešit značně horší a těžší úkol, než byly děti – koho si vybere na Oslavě?

Když si tu otázku položila v duchu, tak se jí naježily všechny chloupky na těle a hrdlo se jí stáhlo. Měla kvůli tomu pocit, že se dusí. Jenže bylo potřeba dojít k nějakému rozhodnutí. Nemohla to neustále odkládat. Svírání hrdla bylo ale tak silné, že by i smrt byla milosrdnější. Zkusila ten svíravý pocit zahnat jídlem, ale nešlo to – chleba s máslem chutnal jako mokrý papír a žaludek dával jasně najevo, že po tom, co mu tak zkazila náladu, odmítá cokoli pustit dovnitř.

Schovala zbytek svačiny do šátku a vylezla z vody. Myšlenka zaneprázdnit se sbíráním borůvek se jí a jejímu žaludku zdála přijatelnější.

„Anjo, jsi tu?" ozvalo se z opačné strany nevelkého jezera a Anja se za hlasem překvapeně otočila. Byl to Tihomir a když ji spatřil, potěšeně se usmál a ochotněji kráčel mezi porostem. „Počkej na mě, tvá máma mě sem poslala."

No samozřejmě!, zaúpěla v duchu Anja, rychle si nazula boty, popadla košík do jedné ruky, brokovnici do druhé a rázně vykročila co nejdál od Tihomira.

„Anjo!" křikl za ní, ale ona neměla náladu mu ani nic říct, ani se na něj znovu podívat. Chtěla pryč. Chtěla, aby ji všichni nechali na pokoji. Copak to nechápali?

„Anjo, počkej!"

To se už rozběhla. Přeskakovala keříky, kapradiny, kopřivy, kameny a velké větve, jen aby se od chlapce dostala co nejdál. Ani si nevšimla, jak se začala soustředit jen na porost kolem sebe a běžela, přeskakovala a znovu běžela.

Když měla pocit, že už je od Tihomira celkem daleko, zastavila se. Skrz své oddechování se zaposlouchala do zvuků lesa, jestli mezi nimi náhodou nepostřehne nějaký, který k nim nepatřil.

Nic.

Otočila se, aby se rozhlédla, jestli ji mladík nenásleduje, ale nikde ho neviděla. Mohla si oddychnout. Postavila košík na zem, aby si přes rameno přehodila brokovnici a pak vykročila dál do lesa. Třeba pokud půjde dál od vesnice, Tihomira jít za ní nenapadne.

Po cestě sem tam trhala borůvky a ohlížela se při každém podezřelém zašustění. Byla ovšem velmi klidná. Sice byla naštvaná, protože neměla možnost si pořádně užít nerušeného klidu u jezera, ale zřejmě na něco takového jako byl „klid" mohla rovnou zapomenout. A všechno jen kvůli té zatracené Oslavě.

Ne, je to jen kvůli tomu, že jsem dcerou hlavy vesnice, připomněla si. Kdyby byla obyčejnou dívkou, určitě by nějaký ten klid měla. Stejně to ale neměnilo nic na tom, že tu tradici začínala nesnášet víc a víc.

Zatímco pokračovala ve své cestě doprovázenou trháním borůvek, uslyšela, jak se pár metrů od ní zlomila větev. Instinktivně se podívala, čím ten zvuk byl zapříčiněn a zbledla. Dívala se na obrovského černého vlka.

Ďábel, uvědomila si hned na to. Je to pravda.

Šelma ji pozorovala. Kráčela pomalu podobně lovci, který spatřil přežvykující srnu. Jenže Anja nebyla rychlá na rozdíl od srny. Stačil jeden prudký pohyb a ďábel by po ní skočil. Masivními tlapami by jí zlomil pár kostí, zatímco čelisti by si našly její hrdlo. Vlk by se do ní zakousl tak, jak se ona zakusovala do chleba, a trhal by, trhal, krev by prýštila, dokud by její šedé šaty nebyly celé rudé. Snědl by ji? Nebo by nechal její zdevastované tělo jako výstrahu pro vesničany?

Mrkla. Nemohla dovolit, aby ji takhle našli. Nechtěla, aby se na ni dívaly tváře plné smutku. Hlavně mezi těmi lidmi nechtěla vidět mámu, jejíž koutky úst by poklesly dolů. Pak by řekla něco na způsob říkala jsem, že tě potká velké neštěstí, otočila by se a odešla, zatímco by na ni ostatní zírali. Ne, měla toho koukání po krk.

Pomalu; pomaloučku; jak nejpomaleji mohla, postavila košík s borůvkami na zem. Nyní litovala, že měla brokovnici na zádech. Kdyby si ji vlk našel jen o pár minut dříve, držela by ji ještě v rukou. Stejně se pro ni opatrně natáhla a nespouštěla z černého ďábla oči. I ten se na ni díval, aniž by mrkl a pomalu pokládal tlapu před sebe. Dával si pozor, jako kdyby snad nechtěl Anju vyděsit, což bylo vzhledem k situaci ironické. Byla vyděšená. Čím byl blíž, tím se jí zdál děsivější. Srdce jí ještě nikdy nebilo v pravidelných intervalech tak hlasitě: BUCH. BUCH. BUCH. Neslyšela ani les kolem sebe. Všechno, na co se v tu chvíli zaměřilo celé její bytí, byl ďábel před ní.

Když pohnula brokovnicí, vlk se snad naježil podobně kočce. V tu chvíli Anje problesklo hlavou: co když ví, že může umřít? A hned na to: proč bych nemohla umřít já? Najednou nevěděla, co ji k tomu vedlo, ale spustila ruku ze zbraně. Jedna její část na ni křičela, co to pro Boha dělá, vždyť budou zírat na její zmasakrované tělo, máma bude mít v obličeji zase ten výraz, ale ta druhá část byla připravena přijmout smrt. Když umře, tak přeci nebude muset řešit, koho si vezme. Lepší smažit se v jezeře plném síry, než si vzít někoho, koho neměla ráda. Život s tím člověkem by se rovnal utrpení a bylo by jedno, jestli by si vzala Tihomira, Veselina, Sabina, Boyana nebo někoho jiného. Výsledek by byl stejný.

Sledovala, jak se vlk připravuje k útoku.

Naposledy pohlédla do těch očí, které už viděly smrt dvou lidí, a pak zavřela své. Věděla, že kdyby se dívala, lekla by se. Tak silně, že by jí hrůzou zbělaly vlasy. To nechtěla. Chtěla prostě umřít.

Pak se všechno seběhlo naráz – slyšela vlkův skok, zavrčení a výstřel. Po něm následovalo absolutní ticho.