Ďábel na západě

Kapitola 9.

Zase většinu noci nespala. Dívala se na hvězdy a myslela na Ergena. Dovolila si dokonce se v myšlenkách vrátit k těm chvílím, kdy se jí nějakým způsobem dotkl. Zastavovala je a začala si představovat, jak by to vypadalo, kdyby se k němu opravdu natiskla nebo kdyby ho objala. Zkoušela si všechno představit do nejmenších detailů, ale přitom nic necítila, ačkoli doufala, že ucítí. Měla v hlavě jen obrázky, které jí sice rozechvívaly nitro, ale neposkytovaly jí přesné pocity. Nevěděla, jak by se cítila, kdyby ho objala. Ani nevěděla, jak by reagoval on.

Ráno si řekla, že si potřebuje na další den vymyslet nějakou výmluvu. Najednou litovala, že souhlasila s pomocí na zahradě. Chtěla se znovu vidět s Ergenem, popovídat si s ním nebo zkrátka jen být v jeho přítomnosti. Pak si představila, jak by celá ta situace vypadala, kdyby byl od začátku jedním z vesničanů.

No, nijak. Zcela jistě by si ho nevšimla. Vždyť byl dvakrát starší než ona. Jiných mužů si Anja taky nevšímala.

Nevšímám si ani kluků, tak co tu vlastně řeším? Rozhodla se raději vstát a nachystat se na den.

Většinou mlčela. Díky tomu zaslechla, jak si mnozí vesničané mezi sebou začali šeptat, že by chtěli mít v rodině tak šikovnou dívku, ještě ke všemu tak odvážnou a jedinečnou – vždyť zabila ďábla!

Do Anji jako by najednou udeřil blesk z čistého nebe. Vždyť se Ergenovi nepřiznala, co udělala!

Srdce zrychlilo své bití. Chtěla se hned rozběhnout do Západního lesa a všechno Ergenovi povědět.

Čeho bych tím ale dosáhla? Co když by se na mě naštval? Co když by mě pak vyhnal?, přemýšlela a nenacházela klidu. Hubila mšice mýdlovou vodou tak náruživě, že ji Maia musela zastavit.

„Anjo, všechno v pořádku?" zeptala se jí.

Dívka na ni pohlédla.

Ne, všechno není v pořádku. Lžu mu. Nezasloužím si být v jeho blízkosti. Nezasloužím si jeho dobrotu.

„Ano, jen mám obavy o otce," zalhala a polkla.

Maia se chápavě usmála a pak ji pevně objala. „Určitě brzy přijede, uvidíš," řekla jí a konejšivě ji hladila po zádech.

Objetí od Maii působilo jinak než dotek Ergena, což bylo pochopitelné. Anja vždycky měla ráda Maiina objetí, ale v tu chvíli by ho klidně vyměnila za jeden dotek od Ergena.

Zbytek dne se přemlouvala, aby byla trpělivá; ta nejtrpělivější ze všech. Dokola myslela na to, že další den Ergenovi poví pravdu. Jenže už jen ta myšlenka – přiznat se mu; vyzpovídat se – v ní budila hrůzu. Bála se toho najednou víc než samotné Oslavy, ale nemohla mlčet. Chovala se jako lhářka bez svědomí a zodpovědnosti. Bylo lepší mu to povědět dokud to někde nezaslechl.

Ráno mámě zalhala. Řekla jí, že ji Olga zase požádala o koš borůvek. Matka se ani nezdržovala s nějakým pokusem dceru zastavit, ale Anja si ani absence nějakých výtek nevšimla. Jakmile byla možnost, z domu prakticky vyletěla. Tentokrát ji pro změnu zastavil Sabin. Ten nechvalně proslulý mladík, který celé vesnici nalhal, že mu dala pusu. Ze všech kluků ho nemohla vystát nejvíc.

Zajímal se, kam že to jde a co v lese tak „sama samotinká" bude dělat. Anju štval ten jeho vychytralý úsměv, který podle ní nevěstil nic dobrého. Rychle se jí ovšem podařilo vymyslet chytrý plán.

„Víš, včera jsem slyšela Kremenu, jak říká, že jestli uvidí, jak se se mnou bavíš, tak vynaloží veškeré úsilí, aby si tě žádná dívka nevybrala."