Ďábel na západě

Kapitola 16.

„Ne, ne, to přece není pravda, to přece není pravda, ne, ne..."

Severním lesem se rozléhal zběsilý šepot dívky na pokraji šílenství. Všechny myšlenky jí ve zběsilém poryvu vířily v mysli a stávaly se natolik otravnými, že Anja bezúspěšně hledala způsob, jak se jich zbavit.

Běžela hluboko do lesa, dokud nespadla. Pořezala si o větev lýtko, ale stejně vstala a běžela dál. Jen tehdy měla pocit, že se na chvíli zbavuje těch dotěrných myšlenek, které na ni útočily podobně hejnu otravných vran – neustále pořvávaly, nadávaly, ozývaly se jedna přes druhou a vůbec – neposkytovaly – klid!

Nemohla se zastavit. Věděla, že jakmile tak učiní, tak ji myšlenky doženou. Nezbude jí nic jiného než si vyrvat vlasy, dostat se nějakým způsobem ke své lebce, mozku a jednu po jedné – každou – zatracenou – myšlenku! – vytahovat z hlavy jako červy, dokud nebude naprosto tupá. Jen tehdy se dočká ticha. Jenže nohy ji zradily. Běžela tak dlouho – ani nevěděla, kam doběhla – až měla pocit, že se ocitla v labyrintu. Nedokázala pochopit, kde je sever, kde jih, natož kde východ nebo západ. Poslední ze slov na ni křičelo, jako kdyby na západě opravdu sídlil ďábel, který ji k sobě lákal, ale ona tam nemohla. Byla tam její největší chyba; její největší hřích.

Spala se svým otcem. Možná už dokonce nosila jeho dítě.

Dotkla se podbřišku. Pohltila ji zběsilá potřeba se ho zbavit. Vždyť to přeci byla ta část těla, která manipulovala celým jejím bytím a říkala ji, že tak je to správně. Nebylo. Bylo to jen hloupé tělo.

Nenávist už necítila už jen ke svému podbřišku, ale ke své celé...

Schránka. Je to jen zpropadená schránka!

Vzlykala, nenáviděla, křičela, šílela. Ani si neuvědomila, že se zastavila.

Všimla si krve tekoucí z lýtka. Mohla začít od něj – dloubat se v ráně kusem dřeva, zanést si do něj třísky, dostat do něj infekci. Životodárná tekutina se pak změní na jed, který ji bude pomalu zabíjet spolu s proklatým plodem uvnitř.

A jak si usmyslela, tak i učinila – našla si starou větev, která byla nasáklá vodou, ale ta se ukázala jako moc měkká.

Anja ji s hlasitým zavrčením odhodila pryč a našla si jinou větev, docela tenkou, ale aspoň pevnou.

Plácla sebou na zem a posadila se tak, aby měla celou ránu vystavenou na odiv. Pevně v chvějící se ruce sevřela klacek a pozvedla ho, připravená si ho na neslyšný povel svého kajícího se rozumu vrazit do rány. Zjistila ale, že bez přemlouvání se to neobjede.

Udělám to, já to udělám, protože si nic jiného nezasloužím. Zasloužím si ty nejhorší věci. Udělám to, protože za to, co jsem provedla, si zasloužím shořet v Pekle. Bůh mi za to neodpustí a je to vina jen mého těla, že se poddalo těm hříšným myšlenkám, které mě nutily dělat ty odporné věci, proto ho musím potrestat. Ano, je to vina mého těla a mého srdce, které tělo navedlo, protože si vyvolilo jeho a to nejde, to je špatné, to je nejhorší hřích, klesnout na takové dno – očernit nejen svou duši, ale i tělo...!

Jenže ať už se přemlouvala sebevíc, nemohla si prudkým pohybem lýtko protnout.

Hlasitě oddechovala, zatímco se jí slzy kutálely po tvářích. Nebo to byl pot? Anja to nerozlišovala. Úpěnlivě se soustředila jen na krvácející ránu, ale její tělo v pudu sebezáchovy bojovalo. Odporovalo rozhodnutím ztrápeného rozumu.

Rezignovala.

Zařvala na ránu, odhodila klacek a sevřela v rukou hlavu.

Křičela, vzlykala a znovu křičela. V její agónii neexistovalo nic jiného.