Ďábel na západě

Kapitola 8.

 Vrátila se s košíkem plným borůvek. Bylo jí ale jasné, že pokud by se do lesa vydala další den zase, bylo by to podezřelé. Stačilo, že si ji máma nedůvěřivě přeměřila, ačkoli Anja nechápala proč. Asi z ní jen vycítila tu úžasnou lehkost, ze které se jí občas zatočila hlava.

„Tolik borůvek," řekla máma, zatímco si prohlížela, kolik bobulek její dcera nasbírala.

Anja jí na to nic neřekla. Měla pocit, že kdyby promluvila, tak hned začne mluvit o Ergenovi a to nechtěla. Takové tajemství jí bylo příliš drahé, stejně jako ty možnosti, které poskytovalo – úkryt, klid, chlad a... něco nového a nezvyklého. Těch pocitů bylo zkrátka moc a každý z nich měl nevyčíslitelnou hodnotu. Mrhat takovým tajemstvím by bylo jako spálit veškerou sklizeň ve vesnici.

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále," řekla ihned Anjina máma a když se dveře otevřely, stál v nich Boyan.

Anja v duchu zaúpěla.

„Ehm, dobrej večír. Chtěl sem pozvat tady Anju, eh, k ohni," pronesl mladík, který nesměle klopil pohled na zem, zatímco se rukou škrábal na zátylku.

Máma pohlédla na svou dceru, která byla celá napjatá.

Nechtěla jít. Pochopitelně. Jít k ohni znamenalo sedět ve společnosti dalších kluků a mladších holek; znamenalo to vystavit se těm dotěrným pohledům a nechtěným dotekům. Už teď Anja cítila, jak se jí jen z těch samotných představ chce zvracet.

„Ne, děkuji, nechci," řekla s citelným chladem v hlase.

„Ale no tak, Anjo," ozvala se její máma, která byla překvapena tónem své dcery. „Boyan a ostatní jistě chtějí, aby si jim pověděla o tom, jak si zabila ďábla."

Anja zadržela zalapání po dechu, zatímco se jí v hlavě křikem dokola ozývalo: Ne, ne, ne! Připomínka její lži v ní vyvolala pocit viny tak prudce, že se zachvěla. Hned jí bylo jasné, že s tím má co do činění fakt, že poznala Ergena. Už nemohla nadále podporovat něco, co neudělala, ale nebyla ani připravena povědět ostatním pravdu. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než znovu prohlásit: „Ne."

I v tom letmém osvětlení si všimla, jak se obličej její matky rázně změnil.

Zase ty koutky úst mířící dolů, už zase...! Musela se podívat někam jinam. Nevěřila, že by bylo tak jednoduché matku zklamat. Vždyť věřila, že zabila ďábla, tak kde je její respekt?

Oprava – ty jsi ďábla nezabila, zašeptalo její svědomí. Anja letmo zavrtěla hlavou a v poryvu něco změnit či udělat, vzala do rukou košík s borůvkami.

„Dojdu odnést část babičce," informovala stroze mámu, aniž by se na ni podívala a když stanula před Boyanem, který stále stál ve dveřích, spražila ho pohledem. Mladík hned zmateně uskočil na stranu a nechal ji projít.

Ještě nějakou chvíli na svých zádech cítila jeho pohled. Nebo to byl pohled mámy? Bylo jí to vlastně jedno. Prostě se jen chtěla dostat pryč.

Návštěva babičky ji trošku rozptýlila. Stáří ve vesnici bylo bezstarostné, poklidné, zaplněné jen návštěvami, vnoučaty, pravnoučaty, občasnou pomocí při porodu, moudrými slovy a vyprávěním příběhů.

Možná proto babička Evelina vždycky vypadá tak spokojeně, říkala si Anja, když se s ní chvíli po setmění loučila. Slova staré ženy neznala ani špetku zla a doteky zvrásněných rukou jakoby konejšily samotnou duši.