V zajetí bolesti /H.S./

Domove, sladký domove

Probudila jsem se ve tmě. Divně to se mnou házelo takže předpokládám že jsem v autě. Zjistila jsem že mám přes sebe deku, takže jsem si ji přitiskla víc k bradě. Tupá bodavá bolest která mi ležela na prsou mi připomněla to poslední co si pamatuju. Magnus. Riskoval všechno aby mi zařídil nový život a nakonec za to zaplatil. Byl mi oporou a byl tak laskavý ikdyž nemusel. Zachránil mě a já mu to nemohla oplatit. Horké slzy znovu smáčely moje tváře. Harry mi opět sebral všechno, už podruhé mi sebral domov, přátelé, vytrhl mě ze života pro svoje vlastní potěšení. Ať mě mučí, ať mě zabije ale Magnusovu smrt mu nikdy neodpustím.

Aspoň že moji přátelé jsou v bezpečí. I když Pablo se musí klepat strachy protože jsem mu nezavolala jak jsem slíbila. Ale je naživu. Najednou se rozsvítila světlo které mě na chvíli oslepilo, po chvíli jsem mohla vidět vnitřek dodávky. Auto za chvíli zastavilo a dovnitř vlezl Liam se smutným úsměvem. Neměla jsem radost že ho vidím. Sedl si naproti mě a starostlivě si mě prohlížel. „Jak se cítíš?" Zeptal se a mě se začal zvedat žaludek. Když jsem ho viděla stát po boku Harryho zatímco se opíral nohou o Magnuse, zhnusil se mi. Byla jsem na něj naštvaná protože i on měl podíl na jeho smrti.

Bez odpovědi jsem se přetočila na druhou stranu a přikryla se víc. Liam si povzdechl. „Poslyš mrzí mě to ano? Opravdu jsem ti přál aby jsi žila šťastně někde pryč ale Harryho se nikdy nezbavíš." Skvělý Liame ale drž hubu. Zpozorovala jsem jak se auto dalo do pohybu. „Za hodinu budeme doma." Řekl Liam polohlasem ale to jsem už vystřelila do sedu, což zapříčilo že se pořádně lekl. „To není můj domov! U mých rodičů jsem byla doma! V Paříži jsem byla doma! U Harry je jen utrpení." Poslední větu už jsem nekřičela, jen šeptala. Liam vypadal zaskočeně ale po chvíli přikývl. „Já vím." Zašeptal a já si lehla zpátky. Povedlo se mi znovu usnout.

Znovu jsem se probudila, tentokrát za světla. Protřela jsem si napuchlé oči a rozhlédla se. Věděla jsem že to přijde ale ten pohled mě stejně zasáhl, byla jsem ve svém pokoji, u Harryho. Byla jsem v pasti. Rozhodla jsem se že nikam nepůjdu, z tohohle pokoje mě nikdo nedostane. Přikryla jsem se až po hlavu a myslela na Paříž. Všechny lidi tam jsem si zamilovala a i když nejsou mrtví, je to obrovská ztráta. Erik který se do mě snad zamiloval. Chantal která mi vždy zvedla náladu svojí pozitivitou, Simon který byl tak legrační že by vás rozesmál snad za všech okolností, Marina která vám dokázala zvednou sebevědomí jednou větou, Karla která vždy všechno brala prakticky a Aidan se kterým jsme rozebrali Pýchu a předsudek do všech detailů. A Pablo se kterým jsem se cítila výjimečná pokaždé co mi byl nablízku. A o to všechno jsem přišla kvůli jednomu člověku který mě z neznámého důvodu nedokázal nechat být.

A který právě teď vešel do mého pokoje.