Pád Dundee - Temné proroctví

Do vesmíru

Chtěl jsem se jí zeptat, co to znamená, jenže v tom mi někdo poklepal na rameno. Byl to Ralathor, velitel létajících ponorek a můj věrný přítel.
„DSS Hootsforce je připravena." řekl tiše.
Přikývl jsem a zvedl se.
„Sluneční korona je nestálá. Buď opatrný." řekla Iona a začala sbírat zuby a vracet je do váčku.
Usmál jsem se. Jistě, že věděla, co se chystáme udělat. Byla věštkyní.
„Budu." slíbil jsem.
Přikývla. „Nezapomeň na svůj slib, králi. Ode dnešního dne mě nesmíš vyhledat, ani kdyby tvůj osud měl být ještě horší, než jsem předpověděla."
Přikývl jsem, poděkoval jí a odešel spolu s Ralathorem, který se na mě díval, jako bych vyvedl něco, co jsem neměl.
Bez jediného slova jsme nastoupili vesmírnou ponorku DSS Hootsforce a vznesli se do vzduchu.
„Proč jste byli i předtím nahoře?" zeptal jsme se, když jsme zapnuli hyperpohon a vstoupili do hyperprostoru.
„Testy. Však to znáš." odpověděl mi Ralathor a podal mi kladivo Slávy.
„Všechno bude v pořádku, pokud se budeme držet plánu." ozvalo se za mnou.
Otočil jsem se.
„Hootsi...?" řekl jsem s pootevřenou pusou.
„Ahoj, Angusi." usmál se Hootsman a přitáhl mě k sobě do objetí.
„Ale... Jak? Chci říct, slyšel jsem, že jsi umřel v naší realitě, když jsi zabránil otevření pekelné brány tím, že jsi nechal explodovat své hvězdné neutronové srdce a vyhodil Zemi do povětří." řekl jsem.
„To sice ano, ale nezapomeň, že v tom samém okamžiku otevřel Zargothrax portál sem, do Terrorvortexu. Vtáhlo mě to dovnitř a vrátilo mi to život. Dalo mi to i nějaké síly navíc. Přetvořilo mě to v demi-boha." řekl.
Přikývl jsem. To by vysvětlovalo, proč jej všichni tady uctívali.
„Zdá se, že mám vlivné přátele." řekl jsem škádlivě.
„Idiote." řekl.
Rozesmáli jsme se.
„Pane, jsme připraveni ke startu." ozval se jeden z vojáků, obsluhující kontrolní panely.
„Start povolen." řekl mu Ralathor a pak se otočil k nám. „Radši se něčeho chytněte."
Zachytili jsme se ovládacích přístrojů a ponorka se se škubnutím vznesla do vzduchu. Na nebi se rozevřelo zvláštní prostorové okno a ona do něj vstoupila.
„Musíme si pospíšit." řekl Ralathor. „Síly Spravedlnosti se chystají k boji a naši zvědové viděli, že Zargothraxovo vojsko se také chystá. Musíme se vrátit co nejdřív."
Přikývl jsem. V hlavě se mi promítalo, jaké jsou síly na naší straně a oproti tomu jaké na straně temného čaroděje. Bez moci kladiva jsme neměli šanci. Měl mnohem víc mágů, než my.
DSS Hootsforce vystoupila z prostorového okna a my se ocitli v temném vzduchoprázdnu, kus od samotného Slunce.
„Angusi, tohle je sebevražda." řekl Hootsman.
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne pro mě. Zapomínáš, že mými žilami proudí solární fúze. Vesmír mě nezmrazí a Slunce mě nespálí."
Zkontroloval jsem připojení magických trysek k mé zbroji. Zdálo se, že byl čas.
Přišel jsem k Hootsmanovi, potřásl si s ním rukou a on mě přitáhl do objetí - znovu.
„Buď opatrný." řekl.
„Setkáme se v Cowdenbeath." odpověděl jsem.
„Možná dorazím trošku později. Neumři do té doby." řekl s lehkým náznakem humoru.
Odtáhl jsem se a otočil se k Ralathorovi, který už salutoval. Ach... Voják. No, co jsem měl dělat. Zasalutoval jsem mu zpět, chytil kladivo a zmizel z ponorky.
Pozoroval jsem galaxii, která byla všude kolem mě. Přímo přede mnou ležela nádherná mlhovina. Byl to skvělý pohled. Letěl jsem blíž ke Slunci, abych mohl dobít své kladivo. Jenže v tom mě něco vytáhlo do černé díry a sebralo mi mou zbraň.
Nemohl jsem tomu zabránit. Prostě jsem padal dolů do prázdnoty. Najednou jsem se však zastavil a prostě visel v temnotě. Rozhlížel jsem se kolem. Nikde nic nebylo. Co se to dělo? A jak jsem se měl odsud dostat? Měl snad tohle být můj konec?
Měl jsem spoustu otázek. V tom se však začalo dít něco divného.