Pád Dundee - Temné proroctví

Hootsforce

Podařilo se mi dostat z černé díry a letěl jsem zpět k Hootsforce s mocným kladivem v ruce.
Otevřeli nákladový prostor a já vklouzl dovnitř. Rychle jsem běžel na můstek, zatímco se ponorka znovu dala do pohybu.
Otevřel jsem dveře a běžel jednou z chodeb. Vojáci, kteří tudy zrovna procházeli, se zastavovali a ukláněli. Normálně bych na pozdrav odpověděl, teď na to, ale nebyl čas.
Otevřel jsem dveře do řídící místnosti a vkročil dovnitř. Dvě hlavy se otočily mým směrem.
„Tak co?" ozval se Ralathor napjatým výrazem.
„Zdá se, že to fungovalo." usmál jsem se.
Viděl jsem, jak si oba muži přede mnou oddechli.
„Takže, náš nynější směr je...?" zeptal se Hootsman a zamrkal.
„Cowdenbeath," řekl jsem tiše a otřásl se.
Poslední bitva. Mohla to být poslední bitva. Poskočilo mi srdce.
V tom do nás však něco vrazilo. Udělal jsem pár kroků na stranu a prudce se rozhlédl.
„Pane, na třech hodinách je neznámé plavidlo a střílí na nás. Mám opětovat palbu?" zeptal se jeden ze členů posádky.
„Štíty na maximum, opětovat palbu." přikývl jsem.
Otočil jsem se k Ralathorovi. „Nachystej svoje nukleární střely."
Přikývl a odešel.
„Budu posilovat štíty," ozval se Hootsman.
„To dokážeš?" zeptal jsem se.
Usmál se. „Není to pro mě problém."
Zamračil jsem se. Bylo tu něco, o čem jsem nevěděl?
Kousl jsem se do rtu. Teď na to nebyl čas. Přikývl jsem.
Další rána otřásla lodí. Světla zablikala.
„Pane, naše štíty už moc dlouho nevydrží," ozval se důstojník, kontrolující stav lodi.
Zapnul jsem komunikační kanál mezi můstkem a zbrojnicí.
„Ralathore?! Jak ještě dlouho?" Ptal jsem se.
„Mám to." ozvalo se. „Můžeme začít."
„Pal!" rozkázal jsem.
Z oken jsem viděl několik světel, letících k černé lodi nepřítele. Tohle nebyla Zargothraxova loď.
„Proletius." řekl jsem tiše, když jsem uviděl znak Crailu.
Ten bastard. Takže byl nepřítel. Nevěřil jsem povídačkám o tom, že Crail pracuje pro Zargothraxe, ale tohle mi jako důkaz stačilo.
Ponorkou zazněl výbuch a světla začala blikat. Všiml jsem si, jak sebou posádka trhla to nebylo dobré.
„Bojujte za krále! Bojujte za Fife!" zařval jsem. „Bojujte, dokud nepadneme my, nebo oni!"
Nevzdávali jsme se. Bojovali jsme dál. S úzkostí jsem sledoval, jak se bitva vyvíjí. Ani naše laserové zbraně, ani Ralathorovy střely, na tuto situaci nebyly dost.
Sevřel jsem pevněji kladivo. Vzít risk, nebo ne? Pokud bych ho použil, mohly se stát dvě věci - první a dobrá byla, že by to mohlo odrazit nepřítele a vyřadit jeho lodní systémy z funkce. Druhá a špatná, ale byla, že by se mohlo totéž stát i s Hootsforce.
Povzdechl jsem si. „Do háje s tím!"
Zvedl jsem kladivo vysoko nad hlavu a udeřil jím o podlahu paluby. Celá ponorka se otřásla a vlna mocné magie prolétla prostorem.
Některé systémy selhaly. Obrazovky se vypnuly, vyrazilo to všechny dveře.
Hootsman se zařváním použil magii k tomu, aby utěsnil všechny otvory a začal aspoň s opravou důležitých částí.
Pozoroval jsem, jak namodralé vlnění bleskově letělo vakuem a zasáhlo loď Crailu, na které pohasla všechna světa. Loď se začala převracet a neřízeně letěla vesmírem pryč od nás.
Oddechl jsem si. To by bylo vyřešeno.
„Blbče." zasyčel Hootsman.
„Je pryč." usmál jsem se.
„Ale my díky tomu málem zařvali." mračil se.
„Dokážeš to opravit? Dostaneme se do Cowdenbeath?" zeptal jsem se.
„Snad jo." pokrčil rameny. „Ale pak si tě pořádně podám."
S tím šel pryč. Usmál jsem se. Byla to vyhraná bitva. Jenže nikdo z nás netušil, že tohle maličké střetnutí mělo být předzvěstí něčeho mnohem horšího.