Pád Dundee - Temné proroctví

Věštkyně

„Promiňte,“ začal jsem, „my se známe?“
Pokynula na židli vedle sebe, aniž by znovu zvedla pohled od koule, která ležela v jejím klíně. Posadil jsem se tedy.
„Říkala jste, že víte, že nejsem-“
„Jsi z vesmíru Dundee, z planety Dundax 3. Řekla jsem, že nejsi odsud. Nejsi z této planety, nejsi ze zdejšího fifulonského systému, nejsi dokonce ani z této reality, je to tak, Angusi McFife XIII., králi Dundee?“ zeptala se a zadívala se na mě zvláštníma fialovýma očima.
Pootevřel jsem pusu. Věděla, že nejsem princ, ale král, i když mě všichni tady měli za prince. Věděla, že jsem se narodil na Dundaxu, ne na Zemi a dokonce i to, že nejsem ze zdejší reality. Co byla zač?
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se se zájmem.
„Mé jméno je Iona. Jsem věštkyně.“ řekla.
„Iona McDoughal?“ zeptal jsem se.
Rozesmála se. „Ne, nejsem královna tvého předka. Jen mám stejné jméno. Pokud chceš, poodhrnu oponu a nahlédnu do budoucnosti. Neměla jsem mnoho příležitostí, věštit králům, ráda bych, ale tady udělala výjimku. Hlavně proto, že nejsi odsud.“
Přemýšlel jsem. Měl jsem tak trochu obavy z toho, co mohla vidět, vzhledem k nadcházející bitvě. Nakonec jsem se však rozhodl její nabídku přijmout.
„Co za to žádáš?“ zeptal jsem se.
„Tvé slovo, že ať už se stane cokoliv, nevydáš se mě kvůli tomu hledat.“ řekla.
Chvíli jsem ji jen tiše pozoroval. Proč chtěla zrovna toto? Mohla chtít peníze, mohla chtít informace, mohla chtít cokoliv jiného, ale chtěla jen tento slib?
„Slibuji.“ řekl jsem.
Přikývla, odložila kouli, přistavila mezi nás malý stolek, na kterém byl položený černý šátek a odněkud vytáhla zvláštní kožený váček. Otevřela jej a vysypala z něj několik zubů se zvláštními znaky, které v nich byly vyryté.
„Jsou... Z nemrtvých jednorožců?“ zeptal jsem se při pohledu na ně.
Zadívala se na mě. „Jel jsi někdy na jednom? Prý je to velmi náročné. Sama jsem to nezkoušela.“
Přikývl jsem. Jel. A ne jednou. Ve válce proti Zargothraxovi jsem musel jet na magickém, temném zvířeti mnohokrát. Při cestování jsem však dával přednost spíš vesmírným ponorkám, nebo drakům.
Pokývala hlavou, jako by mou odpověď očekávala.
„Podej mi ruku.“ řekla.
Udělal jsem to. Vložila mi do ní několik zubů a začala něco rychle odříkávat. Nerozuměl jsem tomu jazyku, ale muselo jít o něco, spojeného s magií.
Naznačila mi, abych rozevřel dlaň, zuby si zase vzala a vrátila je do váčku, ze kterého je vytáhla. Ještě chvíli něco mumlala a pak je všechny najednou - dokonce i další, které jsem v ruce neměl - vysypala na stolík, kde se seskupily do různých hromádek.
Žena se v nich chvíli přehrabovala a pak se s povzdechem podívala na mě.
Naskočila mi husí kůže. Nelíbilo se mi to.
„Tohle bude složité.“ řekla a podala si menší placatku s nějakou tekutinou.
Otevřela uzávěr a napila se. Dle výrazu, který nahodila, jsem poznal, že v ní nejspíš byl nějaký alkohol.
„Tvá budoucnost je nejasná.“ řekla.
„Co tím myslíš?“ zamračil jsem se.
Znovu se napila.
„Vidíš tyto kosti?“ řekla a ukázala na první hromádku.
Přikývl jsem.
„Zkřížené meče, zapadající slunce a temná hvězda. To znamená krutou bitvu.“ řekla.
Poté ukázala na další hromádku.
„Černá perla. To je symbol zlé magie. Poloviční záblesk znamená poloviční výhru. Tu bitvu vyhrajete. Napůl.“ řekla.
Poté ukázala na další hromádku. „Tohle je to, co se mi nelíbí. Kosa, lebka, slunce a měsíc pohromadě. A k tomu dlouhý světelný paprsek. Ještě nikdy jsem takovou kombinaci pohromadě neviděla.“ řekla tiše.
„Co to znamená?“ zeptal jsem se.
„Výklad tohoto je také nejasný, ale dalo by se říct, že je to tvá volba.“ řekla.
„Volba?“ zamračil jsem se.
„Pokud bych zjednodušeně vyložila význam těchto seskupení... “ řekla a zadívala se mi do očí. „Znamenalo by to, že buď zemřeš, jako hrdina, nebo budeš žít dost dlouho na to, aby se z tebe stal padouch...“