Pád Dundee - Temné proroctví

Cowdenbeath

Následujícího dne brzo ráno se DSS Hootsforce objevila nad Cowdenbeath. Viděl jsem, že naše armáda už byla připravena k boji.
Začínala mnou proudit nervozita. Bylo to tady. To, co řekla ta žena v tom proroctví...
„Přistáváme,“ ozval se tiše Ralathor. I z něj bylo cítit napětí.
DSS Hootsforce hladce dosedla na zem a my vystoupili.
„Můj pane,“ řekl Relugon a uklonil se. „Vojsko je připraveno k bitvě.“
V mé původní realitě byl Relugon jediný přeživší útoku mágů Chaosu na galaktickou základnu na Tritonu. Slyšel jsem, že v této realitě ji vedli Questlordi z Inverness. Nebylo divu, když Crail patřil k Zargothraxovi. 
Přikývl jsem, vyhoupl se na nemrtvého jednorožce a potáhl za uzdu.
„Buď opatrný.“ řekl Ralathor a podal mi obří kladivo, které jsem zasunul do popruhů na zádech.
Podíval jsem se na něj. ,,Jako bych někdy nebyl.“
Pak jsem nakopl jednorožce do slabin a tryskem vyrazil oklikou k nepřátelskému táboru. Abych mohl vymyslet strategii, potřeboval jsem vyhodnotit situaci.
Z nebe se ozval skřek jestřábů. Otřásl jsem se. To muselo znamenat, že Proletius je blízko.
Rozhlížel jsem se z vyvýšeného pahorku, dobře krytého stromy a odhadoval velikost vojska. Moje oči hledaly známky bojových mágů.
„Jeden... Dva... Tři...“ šeptal jsem tiše.
Nakonec jsem došel k číslu dvacet pět. Dvacet pět mágů plus Zargothrax a bůh ví, kolik se ještě skrývalo ve stanech a ve stínech. Věděl jsem, že je nebezpečné vyslat mysl mimo tělo. Mohli by okamžitě zachytit mou přítomnost. Proto jsem opatrně objížděl tábor a hodnotil možné slabiny. 
Nikde nebylo napsané, že jejich zvěd právě nedělal totéž v našem táboře. 
Pozorně jsem se zadíval na zem a usmál se. Zdálo se, že celý jejich tábor byl chráněn runovým systémem, který vyvolával v případě přímého útoku ochrannou bariéru. Tento systém však bylo velmi snadné zrušit. Opatrně jsem tasil meč, svezl se z jednorožce tak, že jsem se jednou rukou držel ohlávky a jednu nohu měl ve třmenu, což mi dovolilo se natáhnout mnohem dál, než kdybych se jen sklonil dolů a tiše pár znaků seškrábal za odříkávání magických formulí.  Ucítil jsem, jak se magie zrušila. Vyhoupl jsem se zpět, vrátil meč do pochvy, seskočil z jednorožce dolů a poplácal jej po šíji. Se zafrkáním se utíkal skrýt. 
Luskl jsem prsty a mou postavu zahalil dlouhý černý plášť. Stáhl jsem si kapuci do čela, aby nikdo neviděl můj obličej a opatrně vkročil do tábora. Usmál jsem se. Teď už je runy nemohly varovat.
Opatrně jsem procházel kolem stanů a snažil se držet ve stínech. Sem tam jsem se dotkl nějaké věci, či stanu a zanechal tam otisk, který se magicky ztratil. 
Po chvilce jsem vrazil do jednoho vojáka.
„Dávej pozor!“ vyhrkl na mě naštvaně muž.
Sklonil jsem hlavu na znamení omluvy a s úsměvem šel dál, jelikož jsem se stačil dotknout dalších dvou.
„Promiňte, hoši.“ řekl jsem a tiše se uchechtl, i když byli už dávno pryč.
Procházel jsem táborem a dotýkal se, čeho šlo. Lidí, věcí, zvířat. Nejednou jsem se však zarazil a skryl se za blízký stan, když jsem uviděl Proletia. A kousek od něj Zargothraxe.
„Mistře! Vše připraveno k bitvě?“ ptal se Zargothrax.
„Ano, můj pane.“ odpověděl Proletius a lehce se uklonil. ,,Letky orlů, goblini, trolové, všechna temná stvoření, co jsme mohli sehnat. Dokonce i temní duchové se rozhodli přidat. Máme jasnou převahu. Dostaneme je.“ 
„Zajdi za mágy a řekni jim, ať se připraví. Stejně tak tvá jednotka templářů ať je připravena.“ rozkázal Zargothrax, načež se Proletius uklonil a zmizel. 
„Jasnou převahu, huh?“ zašeptal jsem. „Tím bych si nebyl tak jistý.“
Zargothrax vklouzl do jednoho ze stanů. Pečlivě jsem si zapamatoval, který to byl. Toho jsem se nesměl dotknout. Temný mág by to okamžitě poznal. Čekal jsem, jestli náhodou nezaslechnu plán, nebo čas útoku. Zaslechl jsem několikrát západ slunce. Nakonec jsem se rozhodl riskovat a vloupat se svou myslí do mysli jednoho z vojáků, kteří pili u nedalekého ohně.
Přesně, jak jsem slyšel. Plán byl zaútočit se západem slunce na nic netušící vojsko Dundee a rozprášit jej. Viděl jsem mapu a jejich rozložení sil. Musel to být nějaký vyšší důstojník, kterému Zargothrax důvěřoval, jinak by tohle nevěděl.
Blbec. Nechránit si mysl. Přejel mi mráz po zádech. Mohl to také udělat schválně a mohla to být léčka. Začal jsem se hrabat v jeho vzpomínkách. Nikde jsem však neviděl, že by se učil magii, tudíž jsem si byl téměř jistý, že informace, které jsem získal, byly pravdivé.
„Děkuji.“ zašeptal jsem tiše s úsměvem a otočil se k odchodu.
Pokud vše půjde hladce, polovina jejich tábora by měla vyletět do povětří pouhým lusknutím prstů. To bylo dost škod.
Vyklouzl jsem z tábora, našel svého jednorožce, vyhoupl se na něj a tryskem se rozjel pryč. Doufal jsem, že si mě nikdo nevšiml a nekontaktoval Zargothraxe.
Vjel jsem zpět do našeho tábora, sklouzl ze sedla a dal oprátku jednomu z vojáků, který na mě čekal.
„Tak co?“ ozval se Ralathor, který se zjevil bůh ví odkud.
„Obhlédl jsem tábor, připravil maličké překvapení. Naštve ho to.“ řekl jsem a začal kývat na důstojníky, aby nachystali jednotky.
„Takže je čas, jo?“ zeptal se.
Přikývl jsem, zkontroloval svoje zbraně a podíval se na něj. Moc dobře věděl, co se mi honí hlavou.
„Ne, nepůjdu s Hootsforce. Půjdu s tebou.“ řekl a zamračil se.
„Potřebují velitele.“ řekl jsem.
„Regulon je s nimi.“ odpověděl.
„Riskuješ.“ povzdechl jsem si.
„Říká ten pravý.“ zaprskal.
„Ty víš, že pro záchranu Dundee v této realitě bych udělal cokoliv, když to naše padlo.“ řekl jsem.
Přikývl. „Jen nechci, abys udělal nějakou blbost.“
Viděl jsem, jak se vojáci seřadili do dlouhých zástupů. Za zvuků polnice jsem se vyhoupl do sedla jednorožce a vzal mocné Astrální kladivo do ruky. Pobídl jsem jej a vyjel do čela naší armády. Viděl jsem, jak dal Zargothrax rozkaz k útoku. Nemeškal jsem.
„Vážně si myslíš, že to bude tak snadné?“ řekl jsem tiše a luskl prsty. Několik lidí a temných stvoření doslova explodovalo a z táboru temných sil se ozývaly výbuchy a křik.
Jeden z našich velitelů se na mě podíval trošku vyčítavým pohledem. Zacukal jsem koutky.
„Útok!“ zařval jsem taky, pozvedl kladivo a naši vojáci se s křikem rozběhli proti nepřátelům.
Naposled jsem se otočil, kývl na Ralathora s myšlenkou, že počítám s jeho silami a prudce zarazil paty svému jednorožci do slabin.
Vyrazil vpřed a velkou rychlostí se blížil k nepřátelům. Meče se střetly ve vzduchu, kouzla začala létat prostorem. Ta osudná bitva, o které mluvila čarodějka, začala.