Terapeut [Kiribaku FF]

Pocity

Cesta by nezabrala takovou dobu, kdyby se Bakugo nezastavil v nedalekém baru. Měl v hlavě zmatek, nechápal nic. Sebe, svoje myšlenky, své pocity, nepobíral nic.. 

Bolela ho hlava, netušil ale proč. Rozhodl se, že si uklidní den. Došel domů, kde se převlékl do pohodlného oblečení. Vzal si černé volnější tílko, roztrhané černé džíny s řetízky u opasku a kolem pasu si zavázal červenočernou flanelovou košili. Upravil si vlasy a vzal si batoh s telefonem, peněženkou a klíči od domu. Napsal jeho matce vzkaz, který nechal na lednici a šel do baru na druhém konci města, kde měl pár přátel. 

Byli to přátelé na dvě věci, se kterými chodil chlastat, občas si dali cigaretu nebo brko a řešili holky. Ale neodsuzovali ho, a to bylo pro něj důležitější, než jak vypadali. 

Uběhlo asi dvacet minut, když se od nedaleké budovy linul smích a hlasitá hudba. Vešel do baru, ukázal svou průkazku a šel ke svému stolu, kde už byli jeho 'přátelé'. 

,,Zdar," řekl klidně a hodil batoh vedle sebe. Dřepl si vedle nejmladšího z nich a objednal si whisky. Začali si povídat. Lili do sebe panáky, pivo a další alkohol a postupně se jejich řeč přesměrovala až na holky a sex.

,,Tak co? Kolik už jste jich přefikli?" zasmál se a škytnul jeden z nich. Kluci začali říkat různá čísla a nakonec skončili svými pohledy na Bakugovi. 

,,A co ty, blonďáku? Už jsi někoho stáhl do postele?~" ušklíbl se ten, co seděl vedle něj a sedl si blíž k němu. Už měl hodně alkoholu v krvi.

,,Ne a nemám to v plánu. Nějak mě to nebere," odfrkl si Katsuki a kopnul do sebe dalšího panáka. Když ucítil dlaň na svém stehně, otočil hlavu. Jeho kámoš ho hladil po stehně a seděl až nebezpečně blízko.

,,Hej, couvni trochu," zamrmlal, avšak on se jen přisunul blíž. ,,Co to zkusit se mnou, hm?~ Udělám ti dobře~" zavrněl mu do ucha a olízl mu krk. To se Bakugo prudce zvedl, až ten kluk skoro neudržel rovnováhu. 

,,Dobře, já myslím, že je na čase, abych šel," zasmál se. ,,Ten alkohol už začíná působit," mrkl na ně, mávnul, vzal si batoh a rozešel se směrem domů. Když vyšel z baru, narazil do vysokého postaršího muže. Jen zavrčel a rozešel se domů. Muže v jeho zádech si už nadále nevšímal a nevěnoval mu žádnou svou pozornost.

Šel asi deset minut, když začal být z neznámého důvodu nervózní. Pořád se otáčel, i když za ním nikdo nebyl. Měl pocit, jako kdyby slyšel kroky, i když se v jeho blízkosti nikdo nepohyboval. Po nějaké chvíli paranoidních myšlenek to připsal alkoholu a šel klidně domů. Zahnul do jedné menší uličky, která vedla k jeho domu. 

Uličkou se najednou rozléhaly hlasité kroky a zrychlovaly. Přibližovaly se k němu. Bakugo nejdříve zrychlil krok, ale pak se rozběhl taky. Začal mít strach. V nepozornosti špatně odbočil do ulice, která se právě opravovala. Slepá. Už nebylo kam utéct. Rozhlížel se kolem sebe, ale nic víc, než tmu, nerozpoznal. 

,,Je tu někdo?!" vykřikl a couvl o krok. Opřel se zády o zeď. Zase ty kroky. To už blázní? Nikoho tam neviděl, tak.. Co to je? Pak se ozval smích a tíživý dech. 

,,Kdo to je!" vykřikl znovu, třásly se mu ruce. Je to jako v té noční můře.. To je ono, noční můra! Určitě je to jen zlý sen, ze kterého se brzy probudí. Byl si tím jistý. Štípl se. Kousl. Prokousl si kůži na ruce. Ale nic. Bodl se i párátkem, co měl, ale pořád nic. Jen to bolelo jako čert. 

Měl opravdu strach. Kroky se přibližovaly, zvuky se uzavíraly kolem něj jako klec. Tlumený těžký dech se ozýval jemu za zády, i když tam stála jen pouhopouhá zeď. Vše se přibližovalo a stahovalo ho to jako řetěz. Třásl se a měl strach. Najednou se za ním ozval tichý, slizký smích, což jej přinutilo se otočit vstříc danému zvuku.

Prudce se otočil, když ucítil prudkou bolest na spánku. Svezl se k zemi a mlžným pohledem se pokusil rozhlédnout. Ale jediné, co viděl, byla vysoká mužská postava, co držela jakýsi předmět v ruce. Víčka mu ztěžkla a on je zavřel. Upadl do hlubokého spánku a nechal veškerou realitu za sebou..