Dva Květy { Ereri / Riren }

Kapitola 4.

„Tak se uvidíme zítra?" zeptá se Hanji, když stojíme před bytovkou, kde má svoje bydlení. Na její otázku jsem jen kývl. Pak jsem se otočil k odchodu. Ještě něco na mě zavolala, ale já ji nebyl schopný vnímat. Moje myšlenky se pořád zabývaly tou vzpomínkou. Upřeně jsem hleděl před sebe a jako stroj, který má v sobě naprogramovanou cestu domů od Hanji jsem šel po chodníku a sotva vnímal okolní svět.

Zahnul jsem za roh a dostal se do ulice, ve které jsem bydlel. Vždycky mě celkem štvalo, jak několik pouličních lamp vypovědělo službu a jiné občas blikly, jako kdyby prosily, aby někdo jejich trápení konečně ukončil. Díky tomu byla spousta ulic špatně osvětlená. Zvláště tahle.

Už mi zbývalo jen pár metrů a byl bych doma, ale mám dojem, že mi osud začal v poslední době házet víc klacků pod nohy než běžně. Ucítil jsem na svém rameni pevný stisk a pak se mnou někdo trhl tak, že jsem zády narazil o zeď jedné budovy. Trochu jsem se zhnusil. Ten kabát budu muset dát ještě dneska vyprat. Koukl jsem nahoru a moje šedé oči se setkaly s tyrkysovými. Zachoval jsem si kamennou tvář a snažil se být klidný.

„Já věděl, že tady bydlíš!" skoro až zajásal. Nic jsem mu na to neřekl. Jen jsem odolával pokušení ho nakopnout mezi nohy a pak do ksichtu. „Ale... co se tak koukáš? Nejsi nadšený, že tvá kdysi drahá polovička bude bydlet ve stejné ulici, jako ty?" pozvedne obočí.

„Vypadám, že bych snad nadšený byl?" dám nahoru tentokrát jedno obočí já.

„Nikdy ses moc neusmíval, i když jsi měl radost," řekne mi na to.

„Sám jsi říkal, že jsem se nezměnil," povím mu na to a pak ho chci od sebe odstrčit a jít domů. Ale ten idiot mě chytil za ramena a znovu přirazil ke stěně a přiblížil se tak, že se naše těla skoro až dotýkala. Pousmál se a mně se mírně rozšířili zorničky.

„Hned mě pusť," zamračil jsem se.

„Ale zlato," odmlčel se na pár vteřin, „Copak bys odolal tomuto?" svými rty se dotkl mého krku.

„Nebudu to s tebou dělat v knihovně," řeknu a snažím se toho parchanta od sebe odstrčit.

„No byla by to ovšem oproti tvému pokoji změna," zašklebil se a rukama sjel na moje boky.

„Řekl jsem ne," snažím se ho od sebe odstrčit, ale stále jsem byl oproti němu slabý.

Jeho ruce sjely na moje zadní stehna a vyhodil si mě na sebe. Narazil se mnou prudce do knihovny za mnou a karma mu to oplatila tak, že mu na hlavu spadly dvě knížky. Když jsem viděl jeho bolestivou grimasu, cuklo mi v koutku a uteklo mi uchechtnutí. Bylo to takové škodolibé, skoro až neviditelné zasmání. Eren se na mě s vykulenýma očima podíval.

„Udělej to ještě jednou," řekl a vypadal, jako kdyby byl v transu. Mírně jsem naklonil hlavu na stranu jako pes, co nechápe. „No to cos teď udělal," zkouší mi to objasnit, ale vůbec nechápu.

„Co jsem udělal?"

„Ty... ty ses usmál!" rozzáří se jako sluníčko a jako kdyby fakt zářil a mně se z toho světla štěstí chtělo zvracet.

„Jo. To určitě," zakoulím trochu očima a odstrčím ho od sebe. Konečně mě dal na zem.

Překvapeně jsem zamrkal. Uviděl jsem jeho obličej kousek od toho mého a zamračil jsem se. Dlaní jsem odstrčil jeho ksicht a aby mě pustil, zrealizoval jsem myšlenku nakopnutí ho do koulí. Sehnul se a držel se za svoje citlivé místečko. Otočil jsem se a pomalým krokem šel pryč.

„Ne... nezměnil ses," uslyším uchechtnutí. Zastavím se a ohlédnu se na toho prevíta přes rameno. Pak se podívám před sebe a jako by řekl na rozloučenou:

„Úchyle."

Přijdu ke svým dveřím, odemknu a vyběhnu schody. Jakmile za sebou zavřu dveře od mého bytu, zadívám se do prázdna. Co to sakra bylo tentokrát? ptal jsem se sám sebe.

Zavřel jsem oči a odolával pokušení se vrátit a skopat ho k nepoznání. Byl jsem neskutečně naštvaný jak na něj, tak na svoje podvědomí. Na svou hlavu, která mi v nejméně vhodných situacích ukazovala vzpomínky, které jsem už dávno zahnal do nejtemnějšího kouta mé mysli a měl v planu je tam nechat tak dlouho, dokud nezmizí.

Jakmile jsem se trochu uklidnil, sundal jsem zesebe kabát a rovnou už ho nesl do pračky. Zašel jsem si ještě do sprchy a po nípak zatáhl závěsy u oken, ze kterých šlo vidět na protější budovu. Jestli tobudu muset mít zatažené takhle kvůli tomu kreténovi pořád, tak se stěhuju. Měljsem rád svoje soukromí a prosvětlený domov denním světlem. Zítra tady budecelkem šero. Povzdechl jsem si a šel si udělat čaj než půjdu do postele.

Nikdy jsem neměl nejlepší spánek, ale denně mi stačily dvě až tři hodiny spánku k tomu, abych další den mohl normálně fungovat. Jenže tuto noc jsem se převaloval v posteli a nemohl přimět svou hlavu, aby vyhnala všechny rušivé myšlenky a dovolila mi aspoň na tu podělanou hodinu usnout. Ráno jsem měl domluvenou schůzku a potřeboval jsem být plně soustředěný. Můj osobní život se mi nesmí míchat do práce.

Škublo mi v oku, jakmile jsem nevědomky začal znovu přemýšlet zase nad Erenem.

„Vypadni z mojí hlavy kurva," zasyčím si pro sebe a připadám si jak pubertální holka se zlomeným srdcem. Převalím se na druhý bok. Pak si řeknu, že to nemá smysl a natáhl jsem se pro mobil. Našel jsem si v kontaktech Hanji a vytočil jí. Zarazil jsem se. Vážně jdu teď volat svojí kamarádce ve tři ráno? Než jsem si to stihl rozmyslet a típnout to, ozval se hlas Hanji:

„Levi? Děje se něco?" zívne.

„Ne," řeknu jí po chvíli ticha a jsem na cestě položit hovor.

„Nelži mi. Nikdy mi nevoláš a už vůbec ne takhle v noci," zívne znovu.

„Dej si tu ruku před pusu, když zíváš," napomenu ji.

„Ano tatínku," sice jsem ji neviděl, ale věděl jsem, že teď zakoulela očima. „Tak... proč mi tak pozdě voláš?"

„Vadí to snad?" dám si hovor na reproduktor, ale aby to zase nekřičelo, jelikož mě trochu štvalo, jak jsem ten telefon držel u ucha.

„Ne! Vůbec ne," řekne pohotově. „Jen mě to překvapuje," dodá.

„To mně taky."

~~·~~

Pozn. aut.: Um... Jsou tři měsíce moc? Jako myslím to tak, že to jsou tři měsíce, co jsem něco vydala na tomto profilu...

Heh... Jaksi nebyla nálada a neměla jsem ani náladu něco napsat. Nebo se mi to spíše ani nedařilo. Omlouvám se těm, co čekali na další část a doufám, že jste vydrželi! :D

Já vím, dneska to byla nic moc část a vím, že jsem vyšla ze cviku, ale tohle období má dopad na nás na všechny. Zprvu jsem si myslela, že mě to moc neovlivňuje, ale zdání někdy klame. Už bych si zase přála normálně chodit mezi své přátelé a do školy bez strachu, že bych mohla domů přitáhnout něco, o co tady nestojíme. 

Každopadně všem přeji pevné nervy, zdraví a hlavně víru v to, že to všichni zvládneme. Doufám, že jsem vám aspoň tímto mohla zlepšit náladu a tak. No... Pokud jsi to dočetl/a až sem, máš můj neskutečný obdiv, jelikož já bych ty svoje kecy a poznámky ignorovala :DD